Alexandr Sergejevič Puškin - Evžen Oněgin

/XLV/

Já taky zpřetrhal už v mládí

síť konvečnosti jako on —

to nás dva svedlo dohromady.

Zalíbil se mi jeho sklon

k vlastnostem snílků od přírody,

spojený s výstižnými soudy

a s individualitou.

Já měl vztek, on už ani to ...

vášně nás oba vtáhly do hry,

život chyt oba do lasa,

pochodeň srdcí uhasla,

čekat jsme od osudu mohli

jen zavřenou dlaň štěstěny

a od lidí hrst kamení.

/XLVI/

Kdo žil a uvažoval, toho

nepoutá úcta k nikomu,

kdo poznal cit, ten chřadne touhou

zbavit se věčných fantomů:

už nezláká ho sladká něha,
had vzpomínek ho jedem šlehá,
červ výčitek mu nedá spát.
Leckdy však zrychluje to spád,
zvyšuje přitažlivost debat.
Nejdřív mi Oněginův styl
vadil, pak zvyk mě naučil
na jeho jízlivosti nedbat
a chápat břitký, pro můj vkus
moc žlučovitý cynismus.

Alexandr Sergejevič Puškin - Evžen Oněgin

/XXXIX-XL-XLI-XLII/

Královny exkluzivních kruhů,
vám poroučel se nejprve,
komu by dnes šel taky k duhu
chlad, jenž vám přešel do krve!
Někdy i dáma něco poví
o Benthamovi, o Sayovi,
většina z nich však vymyslí
jen nehorázné nesmysly.
Navíc jsou to tak ryzí skvosty,
tak dbalé na věrnost i čest,
tak přesné v řeči očí, gest,
tak prostoupené vznešeností,
tak prosté sebemenších vin,
že samy jak mor šíří splín.


/XLIII/

Půvabné kvítky, pak i s vámi,

s kterými v milostivé tmě

petrohradskými uličkami

co chvíli drožka prolétne,

můj Evžen pobyl naposledy.

Zamkl se před vábnými rejdy,

odpadlík, na pět západů,

zívl, vzal pero na radu,

chtěl psát — ne ovšem bez oddechu,

spíš bez práce, a z čmáranic

nevzešlo proto zhola nic,

nedal se k nezmarnému cechu

těch tovaryšů, o kterých

pomlčím jako jeden z nich.

/XLIV/

Když hnal ho zase k beznaději

nečinný depresivní stav,

chtěl zkusit, zda mu neprospějí

myšlenky jiných moudrých hlav.

Narovnal knihy pěkně do řad,

četl a četl: ale pořád

nic k jádru věci, všude než

chiméry, návod k nudě, lež ...

každá je spoutaná svým slohem,

ta má řeč stářím vybledlou,

tu staromilství posedlo.

Jak ženám dal i knihám sbohem,

prach, pod nímž přišly o život,

pietně zastřel černý klot.

A.S. Puškin - Evžen Oněgin

/XXXVI/

Jenže ples, ten i v osmnácti

unaví, ráno neráno

miláček přepychu a slastí

má v šeru měkce ustláno.

Vstává až v poledne a znova

do stejně rušné noci vplouvá,

zas pozvánky, a nejmíň tři.

Včera, dnes, zítra, pozítří.

Jak prosím? Jestli poznal štěstí,

když nebyl otrok závazků,

když neměl nouzi o lásku,

o dary mládí, o neřesti?

Zda užíval si vesele,

zdráv na duchu i na těle?

/XXXVII/

Ne, svět ho znudil tím svým rájem,

v srdci měl tíhu únavy,

po krátkém čase ztrácel zájem

o celé krásné pohlaví,

a nevěry ho omrzely...

přestával chodit za přáteli,

i přátelství se rozklíží,

když krocanovi s lanýži

máte dát bublinkovou lázeň

a sypat vtipy z rukávu,

ač to chce obklad na hlavu...

bývával do soubojů blázen,

teď pohrdal však čímkoli:

půtkou slov, šavlí, pistolí.


/XXXVIII/

Chorobou, na niž jednou zhynem,

nezjistí-li se příčina,

po našem CHANDROU, jinak

SPLÍNEM,

nakazil se můj hrdina

pomalu sice, ale jistě...

ne že by si snad božekriste

chtěl vehnat kulku do čela,

chuť žít však ztratil docela ...

Childe-haroldovsky chmurný, bledý,

jak přízrak když se objeví,

whist, klípky, něžné úsměvy

či vyzývavé nápovědi,

nic nechce znát, nic nevnímá

nepřítomnýma očima.

A.S. Puškin - Evžen Oněgin

Diana krásu ňader, Flóra
'nabízí zrakům sličnou tvář,
v mých očích ale Terpsichora
má kolem nožky svatozář.
Půvabem štědrým na přísliby
nejlákavějších SNAD a KDYBY
děj vroucích přání rozvíjí
v srdci i ve fantazii.
Elvíno, stokrát okouzlí mě
tvá nožka cestou v kočáře,
v zeleni lučin na jaře,
na šedé mříži krbu v zimě,
na lesku parket, na písku
i na pobřežním skalisku.

I jiný sen si připomenu:

má ruka nožce nabídla
náramek přešťastného třmenu,
dlaň cítí lehkost chodidla ...
zase roj představ... zase letmý,
prchavý dotek budí ze tmy
srdce už slepé pro rozbřesk,
zase ta láska, zas ten stesk...
Mlč, povídavá lyro! Pyšné
i bez tebe jsou víc než dost,
nestojí za mou posedlost,
za touhu, za milostné písně.
Dokážou kouzlit něžnost, cit
a—na podpatku otočit!


Závidím moři: vlnu s vlnou

spojoval nedočkavý chvat,

když pospíchaly láskyplnou

hrou jejím nožkám poctu vzdát.

Tolik jsem toužil cítit na rtu

tep krve v ohbí něžných nártú!

Za času bouří, unášen

náruživostí pro vášeň,

nikdy jsem nechutnal až u dna

tak hořkou touhu navždy srůst

s růžemi tváří, s krví úst

či zlíbat ňadra k smrti svůdná.

Nikdy mě nepropadala

touha tak zlá, tak zoufalá!



Co Evžen? Dřímota mu krade
v kočáře oči zpod víček
a ranním ptákům v Petrohradě
už odbubnoval budíček.
Kupec se otřepává po snu,
hauzírník vleče plnou krosnu,
drožkář svou archu ochoty,
mlékařka konve od Ochty.
Procitá milý neklid jitra.
Rolety drnčí, modrý dech
komínů stoupá z bílých střech,
pod čákou pekařova chytrá
německá lebka měří mráz
skulinkou svého VASISDAS.

A.S. Puškin - Evžen Oněgin

/XXX/

Kolik let života mi odnes

proud pochybených radostí!

Plesy však miloval bych dodnes,

chtít hazardovat se svou ctí.

Mám rád vzruch střásající tíhu,

vír mládí, růže u výstřihů,

třpyt, harmonii kroků, těl,

tančící nožky... bohužel

tři páry štíhlých nožek stěží

na celé Rusi najdeme.

Jak pronásledujete mě,

vy dvě ... Už volný, bez otěží

té vášně, marně unikám

do bdění, do snů ... není kam.

/XXXI/

Kdy zapomeneš? v poušti? v městě?
blázínku, prcháš do dálek?
Ach milované nožky! kde jste?
kde hladíte kment fialek?
Orient dal vám slunné věno,
ponecháváte nedotčenou
sněžnou pláň v kraji severu:

znáte jen hebkou nádheru
a dotek měkce sametový.
Jak dávno, vámi okouzlen,
jsem zapomínal na svou zem,
na slávychtivost, na okovy?
Kde mému štěstí konec je?
Zarostly vaše šlépěje...