o Červené Karkulce

V pohledném stavení na konci vesnice,
bydlela sedmkrát trestaná světice,
od mládí fandila procházkám v šeru,
na jejich památku vlastnila dceru.

Křehounká dívenka s nosem jak okurka,
červeným od rumu - no prostě Karkulka.

Ráno, když matka dcerušku spatřila,
dala jí facku a potichu pravila:
"Rychle si oblékni červenou sukénku,
babička za lesem dostala žloutenku."

Karkulka:
"Nač je mi maminko červená suknice,
ta jenom přiláká vilného myslivce!
Jestli mě znásilní, tak jako včera,
nebudu už tvoje nevinná dcera!?!"

Matka:
"Nedávej bázlivým myšlenkám průchod,
než bába za léky utratí důchod!
Dones jí guláše aspoň půl hrnka,
a bába vyskočí zas jako srnka!"

Popadla Karkulka aktovku s jídlem,
běžela lesem, jak píchnutá šídlem.
Navzdory vábivé červené sukýnce,
nestřetla na cestě vilného myslivce.

Svalnaté nohy a kvalitní pohorky,
brzy jí donesly do známé chaloupky.

Karkulka:
"Co je to za fóry, tak brzo po ránu,
vlk se tu placatí v bábině županu!"

Vlk:
"Jen pojď dál, děvenko a nestůj u dveří, s bábou jsem posnídal,
ty
zůstaň k večeři! Máš pěkné tvářičky, jak žádná druhá, zato tvá
bába
byla dost tuhá!!

Karkulka:
"Tak to sis vybral kvalitní potravu!
nejseš ty blbečku tak trochu na hlavu?!?
Pozdě mě nazýváš spanilou dívenkou,
sežral jsi babičku.....s infekční žloutenkou!!!"

Lesem se ozývá zoufalé vytí,
jak se vlk pokouší vyvolat blití.