Umírání v samotě

Já procházím se parkem, já procházím se sám.
na lavičce sedí Jarka s Markem,ten pocit nikdy nepoznám.
Já procházím se v parku, já procházím se sám
sám hledám svoji Jarku, ale žádnou nevídám.

A když už nějakou uvidím, ona nic
slova všechny zahodím, a nezbude mi než umřít sníc.
O mně svět již neschudne, ani to nepozná
už tvář mi nezrudne, ta bolest,bolest je ukrutná .

smyčka kolem krku nebolí, snad i ztráta života
bolí že nikdo,kdokoli , obejme a nelíbá.
Stále vést život přestejný, každodenní rutina
a můj strach je neochvějný, že půjdu sám do kina.

Už propouštím svou duši, když na laně se rdousím
už rudnou mi i uši, skončete to, snažně Vás prosím.
Já umírám tu sám, jen les je můj společník
jedinou obavu mám, že skončím jak neznámý trosečník.