Vzpomínka

Postavu její štíhlou vidím zase
i lesklý vlas, jenž vlál jí do čela,
když za večera z Favoritenstrasse
k domovu do předměstí kráčela.

Miloval jsem ji. Měla bledé oči
a byla vždycky stejně rozmilá,
ať o své kočce nebo o výročí
březnové revoluce mluvila.

Rozešli jsme se rozezleni čímsi.
Dnes je to jedno. Jen když na břichu
se doma válím a tak pomyslím si,
co stát se mohlo, je mi do smíchu.

Snad bych byl dokonce i dostudoval,
za ženu vzal si ji a domácnost
si zřídil teplou, děti bych snad choval
a vštěpoval jim v útlá srdce ctnost.

Stalo se jinak. Láska klesá v ceně
tou měrou, jakou rostou nabídky.
Jsem svoboden. Dnes večer půjdu k ženě.
Jde právě od lékařské prohlídky.

Život je hloupý. Zošklivena všecka
má duše někdy počne toužiti
po zlatém slunci pradávného Řecka.
Tam stálo za to život prožíti.

Tam požitek a rozkoš slinou hříchu
židovská nekazila morálka,
a v olivových sadů vážném tichu
filosofií kvetla zahálka.

Tam v pyšně kráse kvetla lidská těla
a vášeň žhnula v krvi hetéry,
a mládež v boji slavnou smrtí mřela
pod mečů třeskutými údery.

To všecko je tak dávno, že to ani
už není pravda. Snad jen odkazem
umělců dávných hypnotizováni
truchlíme nad vysněným obrazem.