Francesco Farniente

Noc byla. Bláto tuhlo v led.
Potloukal jsem se Prahou.
Řek' jsem si: Ráno je tu hned,
a odjedeš pak drahou.
Za nocleh škoda zlatky.

Kaváren okna hořela,
však pusto na ulici.
Jen žena kolem kráčela
kohosi hledající
v podzimní chladné noci.



A v kapsách prázdno, v srdci vztek
a v duši smutku příval,
německý starý popěvek
jsem špatným hlasem zpíval.
- Strážník hrál někde v karty.

Přec jen to život osladí
takto si zazpívati
o růžích zvadlých, o mládí,
které se nenavrátí,
nikdy se nenavrátí.

Společnost jakás neznámá
se namanula k tomu.
Šli dřevěnýma nohama
vlastenci z krčmy domů.
Ať žije státní právo!

Jeden, jenž mluvil za všechny
v patriotické snaze
vzkřik' na mne: "Chlape, německy
řveš ve slovanské Praze?
To buršácká je drzost!"

Vypuk' jsem v urážlivý smích
bojechtivostí sveden.
Pohříchu osm bylo jich,
a já jsem byl jen jeden.
Pokleslo moje srdce.

Pravil jsem: -Neprovokuju
vás, páni znejmilejší!
Vlast vaši krásnou miluju,
ačkoli nejsem zdejší.
Ať žijí Češi! Na zdar!

- Přišel jsem z dálné ciziny,
o pohostinství prosím.
Já syn jsem slavné rodiny
a slavné jméno nosím:
Francesco Farniente.

- Králové, šlechta erbovní
do rodiny mé patří,
i hodnostáři duchovní
jsou mnozí moji bratři
z rodiny Farniente.



- Má píseň ze sna budívá
občany klidných duší.
Ale kdo sedí u piva,
ten se tím nevyruší.
Ať žije ten, kdo pije!

- Urážet nechci. Je to hřích.
Jak řehotání koní
do nocí podzimních můj smích,
já nevím sám, proč zvoní,
do chladných nocí zvoní.

1415

Pomalu pět set let již tomu bude,
co, mistře Jene, v dálné Kostnici
jazyky ohně popravního rudé
přestaly šlehat na tvé hranici,

co z prolité tvé krve zrodila se
národa velká píseň hrdinná,
jež ve vzpomínek slavných smutné kráse
se zachovává z otce na syna.

"Pro pravdu zemřel jedinou a věčnou!"
pastoři duchovní i z laiků
kážou a s myslí pokojnou a vděčnou
očima kroutí zbožně ze zvyku.

A neznajíce ovšem cílů vyšších
tvé proceďují sítem křesťanství,
tvé traktáty čtou o smrtelných hříších
a nad dušemi touží po panství.

Pravdu lze hledat, ale neumírá
se pro ni; kde je, kdo to v světě ví?
Všem cizí je tvá asketická víra,
jimž cizí nejsou ducha objevy:

Že pokrytectvím pohrdal's a maskou,
že upřímných jsi slov byl milovník,
všech neohrožených jsi srdcí láskou
co pravdy velký, smělý bojovník.

V zlých časech

Zazněl pláč matky domoviny
nad nepodařenými syny.

Jak mají občané být řádní,
když krade starosta a radní?

Jak možno za vlast bojovati,
když z Vídně na volby se platí,

a když muž vaší důvěry je
zároveň ve službách policie?

Pochybné osobnosti všecky
očima kroutí pokrytecky:

- Písničku spusťte zase jinou,
vždyť zadáme si před cizinou.

- Též nedůvěra k politice
šíří se v lidu víc a více. -

Zbabělci, strašte svoje tchýně
a ženy. Co nám po cizině?

Ta o nás malý zájem jeví
a ani, zdali žijem, neví.

A lid ať myslí víc jak dosud,
než svěří někomu svůj osud.

Jen huba ho pak neomráčí
a mazanost mu nepostačí.

S myšlením přijde láska k činu,
jež osvobodí domovinu.

Besedy

Ruce si tisknem, výtečně se známe,
však jsme si stále cizí, třeba že
otázky různé hlučně rozbíráme,
když opojná noc jazyk rozváže.

Ctím vás. - Spíš opak je to nežli chtění,
a tož to také není nevděčnost,
že mimo vás mé srdce umíněné
vyhledává též jinou společnost.

Zem dálná otevírá svoje hroby,
z vyhaslých očí padá dřímota;
důvěrně u mne hosté z jiné doby
dál spřádají sny svého života.

Marie Baškirceva zoufalá se
pře s Bohem, světem, se svou rodinou,
pokašlává a zmírá v mladé kráse
uštvána marné slávy vidinou.

Zapíjí Musset s tváří usměvavou
vzpomínku slepých vášní vraždících,
a Verlaine s holou ovázanou hlavou
zří do mlh po polích se plazících. –



Návštěvy tichých hostí zanechají
tajemné znamení ti ve zraku.
Jak divné večer ulice se zdají!
A živí v nich vzhled mají přízraků.

Vzpomínka

Postavu její štíhlou vidím zase
i lesklý vlas, jenž vlál jí do čela,
když za večera z Favoritenstrasse
k domovu do předměstí kráčela.

Miloval jsem ji. Měla bledé oči
a byla vždycky stejně rozmilá,
ať o své kočce nebo o výročí
březnové revoluce mluvila.

Rozešli jsme se rozezleni čímsi.
Dnes je to jedno. Jen když na břichu
se doma válím a tak pomyslím si,
co stát se mohlo, je mi do smíchu.

Snad bych byl dokonce i dostudoval,
za ženu vzal si ji a domácnost
si zřídil teplou, děti bych snad choval
a vštěpoval jim v útlá srdce ctnost.

Stalo se jinak. Láska klesá v ceně
tou měrou, jakou rostou nabídky.
Jsem svoboden. Dnes večer půjdu k ženě.
Jde právě od lékařské prohlídky.

Život je hloupý. Zošklivena všecka
má duše někdy počne toužiti
po zlatém slunci pradávného Řecka.
Tam stálo za to život prožíti.

Tam požitek a rozkoš slinou hříchu
židovská nekazila morálka,
a v olivových sadů vážném tichu
filosofií kvetla zahálka.

Tam v pyšně kráse kvetla lidská těla
a vášeň žhnula v krvi hetéry,
a mládež v boji slavnou smrtí mřela
pod mečů třeskutými údery.

To všecko je tak dávno, že to ani
už není pravda. Snad jen odkazem
umělců dávných hypnotizováni
truchlíme nad vysněným obrazem.

Ponížení

Dvě modré oči smutně v sny mé svítí.-
Snad za hříchy mé vášně je to trest.-
Mně teskným žalem rozvlnily žití
a kdo ví, komu v touze budou kvést.

Můj smíchu cynický, proč mlčíš dneska?
Vždyť plno žen je večer na ulicích,
a mezi nimi stvořeníčka hezká,
smyslné růže žhnou jim na lících.

Zmlknul můj smích i hrdost má a síla.
Před holkou hrbím hřbet svůj odporně,
jež přede mnou své dveře přirazila.
0 kousek lásky žebrám pokorně.



Píseň zhýralého Jinocha

Nezemru já od práce,
nezahynu bídou,
nezalknu se v oprátce,
skončím syfilidou.

Nezemru já u holky
ani na silnici.
Zemru volky nevolky
klidně v nemocnici.

Nezískal jsem za živa
lásky skutky svými.
Jeptiška jen šedivá
oči zatlačí mi.

Nad mou mrchou stáhne clown
tvář svou v smutnou masku:
"Zemřel tady vilný Faun
na nešťastnou lásku."

Jarní noc

Jarní noc působí sic blahodárně,

těžko však radovat se o vodě.

Má garderoba visí v zastavárně,

jako já visím v každé hospodě.



Je v světě velmi málo dobrých lidí

a ještě méně je tu kreditu;

za svoji zbytečnost v mé kapse stydí

se domovní klíč a klíč od bytu.



Rodičům lezou za nehty mé dloužky

a nešetřím jich, synek nevděčný,

a dělám všecko, jenom ne své zkoušky.

Však dobře vím: jsem člověk zbytečný.



Mne těší jen, že každý zbytečný je,

poslední trhan jak muž výtečný,

že zbytečné je všechno, co tu žije

i nežije. - Jsem člověk zbytečný. –