Začnu raději úvahou o účinku. Maje stále na zřeteli původnost - neboť kdo
si troufá obejít se bez tohoto samozřejmého a lehce dosažitelného zdroje
zájmu, ten se klame - nejprve si řeknu: "Kterýpak z nesčíslných účinků
nebo dojmů, jimž podléhá srdce, rozum čili obecněji duše, si mám vybrati v
tuto chvíli?" Když jsem se rozhodl předně pro nový a pak živý účinek,
uvažuji, bude-li lépe vzbudit jej událostí či tónem - zdali obyčejnými
událostmi a zvláštním tónem, či naopak, nebo snad zvláštností události i
tónu - a pak hledám kolem sebe (nebo spíše v sobě), jaká sestava události
i tónu mi dopomůže vytvořiti účinek.

Přemýšlel jsem často o tom, jaký by to byl zajímavý článek, kdyby tak
některý spisovatel chtěl - to jest dovedl - stopovati krok za krokem, jak
postupovala některá jeho skladba až ke krajnímu dovršení. Je mi záhadné,
proč se takový článek dosud nedostal na světlo - ale snad je tím
nedostatkem vinna především spisovatelská ješitnost. Spisovatelé - zvláště
pak básníci - nás většinou chtějí udržovat v domnění, že tvoří v jakémsi
ušlechtilém šílenství v jakémsi nazíravém vytržení a přímo by se zhrozili,
kdyby měli dát čtenářům nahlédnout za kulisy, na nehotové myšlenky, dosud
rozkolísané a vratké - na vlastní záměry pojaté až v poslední chvíli - na
nesčíslné záblesky myšlenky, které nedozrály k úplné podobě - na dozrálé
nápady, nepotřebné, a proto malomyslně zahozené na místa pečlivě vybíraná
a potlačovaná na pracné pilování a vsuvky - slovem na hnací a posuvná
kolečka - na jevištní mašinérii - na schůdky i propadliště - na falešný
knír, šminku i flastříky, z nichž se v devětadevadesáti případech ze sta
skládá majetek literárního herce.