Začneme tedy tímto úmyslem.

Nejprve jsem uvažoval o rozsahu. Je-li literární dílo příliš dlouhé, aby
se přečtlo na jedno posezení, musíme oželeti nesmírně důležitý účinek,
vyplývající z jednotnosti dojmu - je-li totiž třeba číst je nadvakrát,
zasáhnou do toho světské starosti a je rázem veta po jakékoli ucelenosti.
Poněvadž se však básník ceteris partibus nemůže vzdát ničeho, co prospívá
jeho záměru, zbývá ještě zjistit, vyváží-li rozsah nějak ztrátu jednoty,
kterou má vzápětí. A tu pravím hned, že nikoliv. To, čemu říkáme dlouhá
báseň, je ve skutečnosti jenom sled krátkých básní - to jest krátkých
básnických účinků. Netřeba dokazovati, že je báseň jen potud básní, pokud
mocně vzrušuje tím, že povznáší duši; a všechny mocné vzruchy jsou už svou
psychickou povahou krátké. Z toho důvodu je aspoň polovina Ztraceného ráje
vlastně próza - sled básnických vzruchů, zcela nezbytně promíšených
přiměřenými poklesy - a celek je následkem nesmírné délky zbaven onoho
náramně důležitého uměleckého prvku, ucelenosti neboli jednoty účinku.

Je tedy zřejmé, že všechna literární díla mají jistou délkovou hranici -
četba na jedno posezení -, i když v některých prozaických oborech, jako je
např. Robinson Crusoe (kde není třeba jednoty), je ji možno s prospěchem
překročit, v básni ji překročit nelze vlastně nikdy. S tímto obmezením
budiž rozsah básně v matematickém poměru k její hodnotě - jinými slovy k
vzruchu, k povznesení - anebo ještě jinak, k stupni pravého básnického
účinku, jaký dovede navodit; neboť je jasné, že krátkost musí být v přímém
poměru k mohutnosti zamýšleného účinku - arci s tou jedinou výhradou, že
je naprosto třeba jistého trvání, aby se dosáhlo vůbec nějakého účinku.

Maje na zřeteli tyto úvahy, jakož i takový stupeň vzruchu, který by se
nevymykal prostému vkusu, přitom však též neklesal pod vytříbený vkus,
došel jsem rázem k pravé délce své zamýšlené básně - totiž k délce asi sto
veršů. Ve skutečnosti je jich sto osm.