Další má myšlenka se odnášela k volbě dojmu neboli účinku, který mám
vzbudit; a tu rovnou podotknu, že při skládání ve mně ustavičně tkvěl
úmysl učinit dílo všeobecně přístupným. Příliš bych se vzdálil od svého
nynějšího předmětu, kdybych měl dokazovat věc, kterou zdůrazňuji znovu a
znovu a kterou lidem opravdu vnímavým pro poezii nemusíme vůbec vykládat -
že totiž jediným plnoprávným oborem poezie je Krása. Než aspoň několik
slov na objasněnou toho, co míním, neboť někteří přátelé si to po svém
špatně vykládali. Rozkoše nejsilnější, nejvíc povznášející a nejčistší se
dochází, jak se domnívám, rozjímáním o krásnu. Když ovšem lidé mluví o
kráse, nemyslí tím ve skutečnosti nějakou vlastnost, jak se má za to,
nýbrž účinek mluví zkrátka právě o onom silném a čistém povznesení duše -
nikoli rozumu ani srdce -, o němž jsem se zmínil a jehož se zakouší
rozjímáním o "krásnu". Nuže, Krásu označuji za obor básně jen proto, že
podle jasného pravidla umění mají účinky vyplývat z přímých příčin k cíli
se má docházet prostředky nejpřiměřenějšími - a nebylo až dosud nikoho,
kdo by bláhově popíral, že se onoho zvláštního povznesení, o kterém
mluvím, nejrychleji dosáhne v básni. Předmětné Pravdy neboli ukojení
rozumu a předmětné Vášně neboli vzrušení srdce se sice do jisté míry
dosáhne také v poezii, avšak mnohem rychleji v próze. Pravda vyžaduje
totiž přesnosti a Vášeň prostornosti (lidé opravdu vášniví mi porozumějí),
což se naprosto příčí oné Kráse, která je podle mého soudu vzrušením
neboli libým povznesením duše. Z toho, co jsem zde řekl, naprosto
nevyplývá, že by se nemohla do básně uvádět, a to s prospěchem, vášeň nebo
i pravda mohou sloužiti k ozřejmování nebo kontrastem přispívati k
celkovému účinku, tak jako disonance v hudbě - ale opravdový umělec se
vždycky postará, předně, aby je zladil a řádně podřídil vůdčímu cíli, a za
druhé, aby je zahalil Krásou, která je ovzduším a jádrem básně.