ECCE HOMO

ECCE HOMO

Před skříní výkladní zde stojím v zadumání
a hlava má se bolně k prsoum sklání.
Dva obrazy tu drží zrak můj v poutu:
Zde "Ecce homo", tam zas v druhém koutu
"Když na lid český padla persekuce."
Dva obrazy tak různé ve svém vidě,
a klíčící přec v stejné lidstva muce!
Zde bůh v své slávě -. tam lid ve své bídě,
zde rek a vítěz -. v zoufalství tam hrdinové,
zde oběť za všechny -. tam oběti přec nové.
Zde kazatel, jenž velkým slovem učí,
že v světě volni mají býti lidé každí -.
tam jedni v svatém jeho jménu dravě vraždí
a druzí v témže jménu bez vin umírají!

Paprsky slunce po obrazech hrají -.
křeč prsa svírá mi a hlava hučí,
ret chvějný zašepotal v divém strachu:
A bude vždy tak, božský lidstva brachu?

Jen málo jar a let jsem padesáte.
Má mysl letí zpět ku mládí době svaté,
kdy ideálů strom byl bujným květem bílý;
já věřil, každý národ s svobodou že myslí stejně,
kdo zpívá hlasně k ní, že zpívá k ní i tejně,
že celé lidstvo k jednomu již kráčí cíli
a dávno srdcem k bratrství se shodlo.
Ej -. cítím podnes, jak to v prsou bodlo,
a cítím podnes kamenitou tíži bolu,
když poprv vítr skutečnosti ledné
ve větvích zahvízd svoje sloky bědné,
a květy prchaly jak žhavé slzy dolů!

Než -. hlava brzy zas se hrdě zvedla:
toť bludná náhoda jen hru svou svedla.
Však neměl jsem již nadál žíti v míru!
Zas znovu náhle rozlehly se bouře,
zem s nebem v boji, kol jak plno kouře,
květ sfouknut mžikem, větve utlučeny
a odmeteny ve zoufalém víru -.

A přece ještě jednou upomínka zbledla,
zas zazelenal strom se pomučený
a také hlava má se ještě znovu zvedla.
Až nadešel ten souzený mně den!
Blesk za bleskem a nebe otevřené,
hrom náhle udeřil v můj zmladlý kmen
a roztrh od vrchu jej do kořene.
A duše stromu schla a schla, až zchřadla -.
a hlava olovem již k prsoum padla -.

Ach nikdo trpčí slovo nevynes
než: "Ecce homo!" -. "Ecce homines!"
,.,