Jan Neruda

KU VZKŘÍŠENÍ!

Když se hory zelenají, modrým květem prokvétají,
anděl Páně po nich chodí.
Krok svůj staví, v kraje zírá,
palmou mává, hromem volá,
jarním hromem, prvním hromem:
"Ku vzkříšení! Ku vzkříšení!

Kdo jste spali, procitněte, kdo jste zmdleli, oživněte!
Zámky země odevřeny,
klenby hrobů odvaleny,
z hrdla lidu pouto sňato -.
hromným slovem božím volám:
Ku vzkříšení - ku vzkříšení!

Hrom se dolů s hory valí -. údol duní, zem se chvěje -.
slyšíš, lide, slyšíš, lide?
Chýš se jako v proudu houpá,
hrad se ve základech třese,
na věžích to samo zvoní:
ku vzkříšení, ku vzkříšení!

Kdo se choulí, bůh když volá -. pro věk ztracen,
vržen k trouchni-
slyšíš, lide, slyšíš, lide?
Cítíš, krev že v žilách tepe,
ve svalech že ocel květe,
v prsou že to hučí, bouří:
ku vzkříšení, ku vzkříšení!

Kdo se třese, hrom když bije - pro věk ztracen,
vržen k trouchni:

z ledů budí bůh jen krásu,
z hrobů hrdiny jen volá -.
není jara bez hřímání,
není cesty mimo krví
ku vzkříšení, ku vzkříšení!