Zpěvy páteční

- Titul této sbírky" jež vyšla až po
Nerudově smrti (1896) podle úpravy Ignáta Herrmanna a
Jaroslava Vrchlického, je Nerudův. Jako básně "Ze Zpěvů
pátečních" označíl Neruda sám ihned v časopiseckém otisku
většinu básní. Jen báseň UkolEbavka vánoční a obě krajní
básně Zpěvů pátečních, to je "Moje barva červená a bílá" a
"Jen dál!", nebyly označeny v časopiseckém otisku jako sou-
části tohoto cyklu. Snad patřily obě básně do připravovaného
cyklu Verše časové, jehož prázdná obálka je zachována
v básníkově rukopisné pozůstalosti. Jednotlivé básně Zpěvů
pátečních vznikaly a byly časopisecky otiskovány v letech
1881 - 1887;

polka - název tance, který vznikl jako společenský tanec
po roce 1830 v Čechách (pravděpodobně při tancování českých
krakováčků na Hradecku). V jeho pojmenování se obráží
nadšení, s jakým se u nás přijímalo polské povstání roku 1831.
Tanec se rychle rozšířil, zlidověl a získal velkou popularitu
ve všech vrstvách společnosti; mumraj - maškarní rej;

Balada o svatbě v Kanaán - Podkladem básně
je vypravování v evangeliu Janově o zázraku, jaký učinil
Ježíš proměněním vody ve víno při svatbě v Káni Galilej-
ské. - Kanaán - území na západ od řeky Jordánu v Pa-
lestině; starosvatbí - žena, která se starosvatem řídí sva-
tební slavnost;
starosvat - kdo řídí svatbu, tlampač; hulaji - křiČí, ště
betají; Vivat! (latinsky) - ať žije!
myrha - vonná pryskyřice; okřín - dřevěná mísa; tuš-
slavnostní fanfáry

Jan Neruda

Balada dětská - Báseň vznikla v létě 1878 v Písku
jako projev soustrasti věnovaný paní Heydukové, ženě básní-
ka Adolfa Heyduka, při úmrtí její dcerušky Jarmily. - Za-
hrajem si na Hélice - lidová dětská hra, při níž tančí nej-
prve družičky kolem jedné z nich, tak zvané Héličky, a pak
Hélička tancuje s každou zvláště; kůr - sbor;
babátko - děťátko;

rytíř Paleček - šašek krále Jiřího z Poděbrad nazývaný
také bratrem Palečkem, poněvadž jej takto oslovoval král.
Vystupoval jako ochránce spravedlnosti na dvoře králově
a pomáhal členúm jednoty bratrské v době pronásledování.
Příhody Palečkovy, jeho vtipy a výroky byly sebrány v His-
torii o bratru Palečkovi a na konci 16. stol. vytištěny.
Paleček představuje typ prostého a ušlechtilého mudrce,
proto jej učinil Neruda i hrdinou své básně; Vesna - bo-
hyně jara;

Romance o černém jezeře - Báseň vyšla pů-
vodně v časopise Květy pod titulkem "Ze zpěvů pátečních"..
- Černé jezero - jezero v severozápadním cípu Šumavy,
pod Jezerní stěnou, ve výši 1008 metrů; rmutný - smutný;
tem - pluk, sbor;
podsvětí - sídlo duší zemřelých (v antickém bájesloví);

Karel IV. - český král (1346-1378), dal podnět k pěstování
vinné révy u Mělníka; Bušek z Vilhartic, Český pán, jehož
připomíná Karel IV. ve svém životopise; kvas - nápoj na-
kyslé chuti, připravovaný z mouky, sladu a kvasnic; v Bur-
gund - Burgundsko - krajina ve Francii, proslulá vinař-
stvím; peluň - pelyněk, rostlina hořké chuti;
půnebí - ponebí, patro;

Romance o jaře 1848 - Báseň připomíná události
a naděje revolučního roku 1848. - tém - témě, temeno;

Jan Neruda

Nerudovy Bala dy a romance a Zpěvy páteční vydáváme podle kri-
tického vydání těchto básnických sbírek v 2. svazku Básní, který
vyšel v roce 1956 ve Spisech Jana Nerudy v Knihovně klasiků.
Jen v pravopisné úpravě textu bylo přihlédnuto k novým Pravidlům
českého pravopisu.

Balady a romance - Tato sbírka básní vyšla poprvé
v roce 1883 jako 1. číslo Poetických besed, redigovaných
Janem Nerudou. Jednotlivé básně této sbírky vznikaly a byly
časopisecky uveřejňovány v době od roku 1875 do roku 1883,
většina z nich vznikla však až v letech osmdesátých;

Balada pašijová - Její námět čerpá z obsahu pašijí,
církevních zpěvů, zpívaných o velikonocích, v nichž se líčí
utrpení (latinsky passio) Ježíše Krista;

Cherub - Seraf - Trůn - zástupci tzv. andělských sborů
(kůrů); že ho Zalhou, zradí, opouštějí - Ježíše zradil jeho
učedník Jidáš a zapřel jej i apoštol Petr podle Ježíšovy
předpovědi: "Prve než kohout zazpívá, třikrát mne zapřeš"
(Lukášovo evangelium); že ztratil, Bože, také tebe - podle
evangelia Markova zvolal Ježíš přibitý ke kříži: "Bože
můj, Bože můj, pročs mne opustil?"; charý - černý, temný;
pod křížem stúj matka - evangelium Janovo připomíná, že
u kříže byla Marie a že "Ježíš zřev matku, řekl matce
své: Ženo, aj syn tvůj";

Jan Neruda

KU VZKŘÍŠENÍ!

Když se hory zelenají, modrým květem prokvétají,
anděl Páně po nich chodí.
Krok svůj staví, v kraje zírá,
palmou mává, hromem volá,
jarním hromem, prvním hromem:
"Ku vzkříšení! Ku vzkříšení!

Kdo jste spali, procitněte, kdo jste zmdleli, oživněte!
Zámky země odevřeny,
klenby hrobů odvaleny,
z hrdla lidu pouto sňato -.
hromným slovem božím volám:
Ku vzkříšení - ku vzkříšení!

Hrom se dolů s hory valí -. údol duní, zem se chvěje -.
slyšíš, lide, slyšíš, lide?
Chýš se jako v proudu houpá,
hrad se ve základech třese,
na věžích to samo zvoní:
ku vzkříšení, ku vzkříšení!

Kdo se choulí, bůh když volá -. pro věk ztracen,
vržen k trouchni-
slyšíš, lide, slyšíš, lide?
Cítíš, krev že v žilách tepe,
ve svalech že ocel květe,
v prsou že to hučí, bouří:
ku vzkříšení, ku vzkříšení!

Kdo se třese, hrom když bije - pro věk ztracen,
vržen k trouchni:

z ledů budí bůh jen krásu,
z hrobů hrdiny jen volá -.
není jara bez hřímání,
není cesty mimo krví
ku vzkříšení, ku vzkříšení!

JEN DÁL

Z bouřného času jsme se narodili
a krok za krokem v bouřných mračnech jdem
vstříc hrdě vznešenému svému cíli,
šíj kloníce jen před svým národem.
My věděli, co na nás cestou čeká;
byť hrom však bil a mráz nám v kosti vál -.
toť jenom česká hudba odevěká,
my při ní půjdem k předu -. dál, jen dál!

S tím národem, jenž je tak čistý, jasný,
jak byl by z rukou božích vyšel dnes;
jenž dosud v prsou nese idól žasný,
byť byl i před věky již za něj kles!
Za volnost lidskou -. v nás kdys rozekvětla! -.
dnes stojí Čech, jak druhdy za ni stál:
ta myšlénka, která nás ve hrob smetla,
zas k slávě vznese nás -. jen dál, jen dál!

Jen dál! Čas nový nové chce mít činy,
den nový vzešel k nové práci nám,
jeť sláva otcův krásný šperk pro syny -.
však kdo chceš ctěn být, dobuď cti si sám!
Kde přítomnost jak dítě pozastesklá,
vše dávná sláva, byť v ní démant hrál,
je za korábem jenom brázda lesklá -.
napněte lana -. vzhůru plachty -. dál!

Pryč se vzdechy, již umlkněte, rety,
že přízeň doby není jasna tak!
což růže neodvírá svoje květy,
když mezi ní a sluncem rozstřen mrak?
Pryč s klímotem již u kormidla lodi:
kdo chvíli stál, již stojí opodál,

den žádný dvakráte se nenarodí,
čin dvakrát nezraje -. jen dál, jen dál!

Nám slunce jako jiným skráně zdobí,
nám po noci jak jiným vzchází den,
jsme jako jiní syny velké doby -.
ta žádá však si celých mužů jen!
Pojď sem, pojď sem, ty milounký náš hosti,
by truchlý rej náš plesem zas se zdál,
ty zlatá naděj, smavá troufalosti,
nes prapor náš, my s jásotem jdem dál!

My nevíme, co budoucnost nám chová -.
však ještě žije českých bitev bůh,
a pro vítězství veliká a nová
je dosud širý dost ten český luh!
A chce-li bůh snad dát kdys nové seče -.
nám stačí hlas husitský na chorál,
dost v zemi železa na dobré meče,
i v krvi železo -. jen dál, jen dál!

Ach hleďme pilně ke korábu svému,
jsme jeho planky, hřeb jsme svěrný v něm,
a věrně, toužně přilneme-li k němu,
zas šťastna záhy bude Česká zem!
Však byť měl Čech již všechno ve svém klínu,
čeho si v nejbujnějších snech svých ždál -.
to lidské moře nezná odpočinku,
Ty též ho neznej, stále měj se k činu,
dál, Národe náš drahý, věčně dál!

VE LVÍ STOPĚ

Byl podvečer. My v poušti, na oázy kraji.
Tak ticho kol! I Arabi, již jindy bujně hrají,
dnes mlčí schouleni; jak teskný zjev!
"Co je vám, muži?" -. "Pane, zde byl lev." -.
"Co lev? A kdy?" -. "To, pane, těžko říci,
snad dnes, snad před týdnem, snad před měsíci;
však jisto jest: sem spěla jeho chůze -.
snad cítíš, kraj jak po něm strnul v hrůze!"

Jak necítil bych! Vždyť jsem z české země.
Ten divný strach, ten promluvil již ke mně:
Kdy nejbujněj jsem vykročil si, vráz
až k srdci zasáhnul mi náhlý mráz.
Jak by se kolem skalné hory ptaly:
"Co v zemi obrů chceš, ty muži malý?"
Jak udiven by pohléd na mne kraj ten němý:
"Jsi sláb -. přespříliš sláb jak na mne českou zemi!"

Pout tíži cítíme a jsme přec na svobodě -.
strach běží po lidech, mrak běží po přírodě,
zpěv před věky se naposledy zdvih
a odletěl a kdesi v modru ztich.
Vždyť i v ta šerá vlků našich hejna
se zabořila plachá bázeň stejná,
ač věčný hlad je rve a krvežízeň mučí,
ke skále tlačí se a jenom psovsky skučí.

Jak na poušti, kde lev si lehl polem,
po širých Čechách teskno dýše kolem.
Jen jednou krajem tím šel národ lev,
jen jednou, před dávnem hřměl jeho řev,
a sama země slouchá s zatajeným dechem,
zda hrůzný hrom ten nevrátí se echem,
a co kde dýše, choulí se v své skrýši
a s chvěním cítí: Jsme zde ve lví říši.

LÁSKA

Srdce to lidské -. ach bože, prebože -.
za zlobu móže snad, za lásku nemóže!

Že prý jsi, národe, božím tom na světě
jako to bodláčí, v cestě jež zakvěte,
jako to děťátko, které se z chudiny
zrodilo za těžké, neblahé hodiny.
Takému dítěti, nouze jež kolíbá,
každý se ve světě z daleka vyhýbá,
a kdo se přiblíží, blíží se v pohaně:
"Kéž jsi se zalklo už, proklaté cikáně!"

Ej co ty řeči! co všechny ty klevety!
letím Ti, miláčku národe, v ústrety,
jako ta dívčice, lidská ta pěnice,
milenci letí vstříc v horoucí písničce:
"Hledím ti v oči, byť světu se rouhaly.
Hladím Ti ruce, byť hadi v nich šlehali.
Rty moje na Tvojich hladově ulpějí,
byť jsi měl po retech jedových krůpějí.
Rámě mé toužebně hrdlo Tvé ovíjí,
byť Ti zlá choroba visela na šíji."

Nejsi však, nejsi, jak lidé Tě dělají:
ruce a šíje Tvá sněžně se bělají.
Nejsi, jak říkají, zvětřilý v chudobě,
na prsou matky své slýchal jsem o Tobě:
tlouklo tak měkounce srdce to mateří
ptačí jak srdéčko, ustlané do peří.
Nejsi, jak říkají, zlotřilý v porobě,
v očích své matičky čítal jsem o Tobě:
povídka dojemná o zlatém člověku,
jehož bůh zachovej od věků do věků!

Koho bych miloval širém tom na světě?
srdce je vždycky, ach, srdcem jen dítěte -.
do stáří, do skonu volá si po matce.
Přežil jsem matku svou, žiju jen památce,
přežil jsem lásku svou, měl ji tak na krátce -.
všechno jsem oplakal, zase se osvěžil -.
Tebe bych, národe, Tebe bych nepřežil!

...

Hned městem zas se berou dál, až k chudobnému stáji,
tam s velbloudů svých slézají a řadou poklekají,
a mezi tím, co služebníci v chvat
po zemi rozstírají s dary šat,
král řečník zvolený -. ten, jenž hned první s kraje klečí -.
svou úctu svatým pronáší, to tuze pěknou řečí.

Pak druhý lichotivě dí: "Ó matičko Ty jasná,
jakž je to dítko půvabné -. již očička ta krásná -.
toť věru celý panímámin zrak!"
A třetí k Josefu dí právě tak:
"No je to radost nad radost -. jakž, ctěný pane mistře!"
Však Ježíšek kýv z jeslí prstem svým a pravil bystře:

"Vy králové jste přišli sem, že já jsem ještě dítě,
Vyť apoštolům svobody se kdys i ukláníte:
však až já ponarostu v celý muž,
a žáků půjde za mnou houfně už,
hned sestrčíte hlavy své pak v strachu dohromady
a budete i tupých od biřiců bráti rady.
Teď přišli jste sem s poklonou z té světa někde dáli,
a sy pete mi zlata lesk a kadidlo i chvály,
pak -. byste zachovali zlatou svou -.
mně korunu necháte trnovou,
a k poslední mé cestě skalní ku Golgatě
z Vás tří se nedostaví žádný -. dím to svatosvatě!" -.

Král řečník s čela korunu si honem k uchu šoupnul,
rád řek by něco, neví co, a zdá se mu, že zhloupnul.
A na to v tajený se dali šept,
druh druhu ve královské ucho rept:
"Že z tesařky je přece jen, on každým slovem jeví!"
To ví se: -. přišli se slávou -. jak odešli, se neví. ,.,

BALADA STARÁ -. STARÁ!

rukama lomila, po břehu chodila,
na kámen poklekla, dceru porodila.

"Chceš Ty, matičko má bledá,
bych Ti rybek nalovila?"
"Jak bys sítě rozhodila,
vždyť ses sotva narodila!" -.

"Chceš Ty, matičko má bledá,
bych si plinky vybílila?"
"Zanech plínek, dlouhá cesta,
čas, bys sobě popílila!" -.

"Vlna s vlnou v rozhovoru,
mám se po vodě dát dolů?"
"Po vodě se dáme spolu,
zastavíme mlýnská kola,
aby mladý mlynář věděl,
kdo ho před soud boží volá!",.,

BALADA ZIMNÍ

Čaroděj šel po silnici
v mrazné zimní chumelici,
došel k šeré šibenici.
Šibenice trojram lysý,
na ní tři zloději visí.
Usednul. "Zde dobré by dlo.
Máte, hoši, pěkné sídlo! -.
ale teď už honem dolů,
ponoclehujem tu spolu!"
Zaklel, máchnul rukou v kole,
hup! a již jsou všichni dole.

Zasedli kruh ve příšerný.
Hlavy sobě napravují,
mistra chvalně pozdravují.
První jako pes je černý,
kde ramena tu kolena,
brada věky neholena;
druhý s hlavou rozsochatou,
s nohou dřevem podepjatou;
třetí -. pánbůh budiž s námi! -.
celý nahý -. v očích ledy,
po tváři je jíním šedý
a po těle střechýl samý.

"Vzkřísil jsem Vás, dále žijte,
tropte dál svou lotrovinu,
za to mně dnes posloužíte.
V šibenice nočním stínu
pospolu se pobavíme,
vínem spijem, povyspíme.
Vzhůru, sneste, čeho třeba,
jeden peřin, druhý chleba,
třetí vína -. kapka stačí! -.
vzhůru, leťte, plémě stračí!"
Vzlétli jako hejno ptačí.

Vzduch jen hvizdnul divým letem
a již první snes se zpátky.
"Nesu polštáříček malý,
uzmul jsem jej vdově chudé
churavícím pod dítětem;
trochu na nás bude krátký -."
"Však ho na nás dosti bude!"
mistr tovaryše chválí;
říká slova, statek množe:
už tu čtvero měkké lože.
Nad hlavami teskné vání,
jako dálné žalování.

A již je tu nazpět druhý.
"Nesu víno, šel jsem zchytra
na skříň kostelního sluhy,
mělo ku mši sloužit zítra;
jen že je ho málo trochu. -."
"Stačí nám, můj dobrý hochu!"
Mistr říká svoje bludy,
a již vína kolem sudy.
Ve vzduchu to lačně hučí,
jak když šedí vlci skučí.

Třetí tu a volá v plesu:
""Svěcenou Ti hostyj nesu!
Vyrval jsem ji knězi ctnému,
nes ji k smrti nemocnému
na poslední posilnění!"
"Dobrý chléb, když jiný není. -.
Hrom v tom bouchnul. -. Co se děje? -.

zem se pod nohama chvěje,
vzduch jak hlína, plný chmýru,
vše se točí v náhlém víru,
co kde leží, co kde stojí,
vzhůru dolů lítá v roji,
a ti čtyři v divém kůru
letí jako plevy vzhůru.
Ještě zavzdechnutí táhlé,
a zas ticho, ticho náhlé.

Zimní ticho. Přišlo ráno,
s nocí den se plavě mísí,
nad silnicí trojram lysý,
na něm čtyři chlapi visí

ROMANCE ITALSKÁ

Ugo Bassi, mnich a republikán,
chycen Rakušany, vydán Římu;
odsouzeu jest k ztrátě posvěcení
a pak k smrti v sedmi pušek dýmu.

Vyvedli ho, čtverhran rozstavili.
Katan kněz naň vskočil jako saně,
hrubou cihlou drhnul šíji jeho,
drhnul do krve mu jeho dlaně.

"A teď jdi -. a klepej na nebesa,"
dí pak katan kněz ve pustém smíchu,
"nepozná víc Kristus sluhu v Tobě,
jak Ty jeho nepoznáš v svém hříchu!"

Pušky cvakly. Mnich se náhle vzpřímil,
hrdě na prsa své ruce loží. -.
"Myslíš, že se Tobě, bídný cháme,
zjevila kdys svatá vůle boží?

Však mne pozná Kristus, pozná mžikem,
jak já mžikem jeho, mistra ctného:
podle lidstva reků kolem něho,
praporu dle nad ním červeného!" ,.,

ROMANCE o JAŘE 1848

Čas oponou trhnul -. a změněn svět!
Kam, kam padlo lidstvo staré?
Ej, kamkoli tázavý letěl hled,
vše nové, tak mladě jaré!
A ve vzduchu šuměla divná báj
a pěl nám ji sad, pěl ji haluzný háj,
i pěl nám ji údol i horstva tem,
a pěla ji celá nám širá zem
a pěli jsme: "Volnost -. volnost!"

Tak leskLá teď čela, tak kyprý ret
a pohled tak vlhce řásný,
krev na rubín mladla, sval změnil se v květ
a každý byl člověk krásný!
Nám ve jedno splývala noc a den,
den samá byl tužba, pln záře sen -.
my chvěli se, nevěděli oč,
my smáli se, nevěděli proč -.
ach příznaky první lásky!

Jak ku svatbě hluknul se mužstva roj,
druh druhovu ruku třímal,
a jásavě ku předu šel ten voj,
byť osud i v děla hřímal.
Kde klobouk tam péro, kde bok tam zbraň -.
kdo tyranem, prchni, chraň se, chraň,
jeť ztracen, kdo ve smích by statnost bral,
z těch každý by stokrát život dal
Za národ i lidstvo celé!"

I příroda všude se leskla kol,
den každý jak vyhejčkaný,
měl modroučkou na sobě kamizol
a zlatem byl obetkaný.
Kraj celý jak bálová síň se skvěl,
kdes pod zemí hudba, vždyť tančil, kdo šel
sám pánbůh nás pokynem k tanci zval
a blažen se nad námi usmíval:
"Nuž konečně lidmi tedy!"

ROMANCE O KARLU IV

Král Karel s Buškem z Vilhartic
teď zasedli si k dubovému stolu -.
ti dva už pili mnohou číši spolu
a zapěli si z plných plic.
"Nuž dej sem zlaté číše, páže,
a nalej vína -. dolej výš -.
dnes, pane Bušku, čehos zvíš!"
král Karel vesel káže.

"Zde po tom víně, Bušku, slyš,
domácí slunce naše vloni hrálo -.
toť první víno, které v Čechách zrálo -.
aj tedy vzhůru, pijme již!"
A pili -. král však náhle prsknul:
"To že je víno? tenhle kvas?
vždyť křiví ústa, láme vaz!"
a zlostně rukou mrsknul.

"Eh -. vezu révu z Burgund sem,"
král dál a dál si v zlosti svojí vede,
"a takovouhle peluň mně z ní svede
ta velebená česká zem!
Jsem přesvědčen, když broskve vsadím,
že sčesám trpké trnky s nich,
a chceš-li klidit pustý smích,
zde růže sázet radím!

Však jaká země -. taký lid!
vás kdyby učit chtěli všichni svatí,
zda všimnou si jich Češi paličatí -.
buď svatý rád, když není bit!
Jak bych zde mlátil otep slámy!
Nechť chci co chci, za krátký čas
se všechno jinak zvrtne zas -.
mám já to bídu s vámi!"

Přec zase číši k ústům zdvih,
a napiv se, své velké dobré oči
teď kradmo přes stůl po soudruhu točí,
ten však je jako pěna tich.
Jen -. aby marně nezahálel -.
pan Bušek máčel zub a pysk
a víno ku půnebí tisk
a po jazyku válel.

"Ba je to bída," děl zas král
a rychle zavdal sobě vína znovu,
tak ry chle, jak by bránil zlému slovu;
však kolem úst již úsměv hrál.
"Mám žízní umřít? -. na mou víru,
Tys oslep, páže -. nevidíš,
že přede mnou je prázdná číš? -.
a dej mi dobrou míru!
Pij, Bušku -. již se nezarmuť -.
a poslyš, co Ti král Tvůj moudrý praví:
můj jazyk je jak známo vybíravý -.
a našel již v tom víně chuť.
Víš -. zkoumat třeba, Bušku milý,
to víno má svůj zvláštní ráz,
zprv trpké, ale milé zas -.
my, myslím, se už vpili!"

"Nu vidíš, králi: tak náš lid!
Má duši zvláštní -. trochu drsná zdá se -.
však květe po svém, v osobité kráse -."
teď přerušil svůj náhle klid,
hned rozveselen Vilhartice -.
"ach přibliž k tomu lidu hled
a přitiskneš svůj k němu ret
a neodtrhneš více!",.,

ROMANCE O ČERNÉM JEZEŘE

Starý motiv

Tak tichá voda, hluboká a k smrti smutná!
Les kolem tichý, temný jako myrta rmutná,
břeh zadřímlý a po něm mech jen roste hnědý,
a je-li v mechu květ, je jako z vosku bledý.
Zde nezní včelek šum, zde není zpěvný pták,
jen šedý dravec někdy v prázdné výši kráče,
a zní to v ozvěnách hor kolem truchle tak,
jak v dáli náhlý škytot z dušeného pláče.

Můj zrak, sny opleten, se v černou vodu vrývá -.
ta nezměřená tůň, ta něco dole skrývá!
Snad česká pohádka tam, z krajův vyhoštěná.
Snad dávných bohů kruh ta kryje sklenná stěna.
Snad dlí tam českých našich hrdin slavný tem-
Vy bohorovní, úžasní Vy hrdinové,
již na Vás zapomněla sirá česká zem
a zapomnělo všechno pokolení nové!

Ti kdyby zaplakali pro národu hoře,
to černé jezero by vzrostlo v černé moře,
ti kdyby z živých prsou vzdechli, pozaštknuli,
svým vzdechem jezero by z břehů vymrsknuli!
Ach nekliden je asi pod vodami sen
a porván vzdechy těch, již spolu dole leží,
však jsou to umrlců již tiché vzdechy jen,
a povrchem to jako lehký mrazík běží.

Snad podsvětí nás všech zde v podjezerním šeru.
Já zíral k horám kdysi v letním pološeru
a zřel, že lesní strání, hlubnou v skalách slují
kés divné postavy jak voje sestupují.

Ne lidské podoby, jen proutky mlhy spíš
skrz kmeny tiskly se a s větve k větvi nesly,
než oko dostřehlo, již byly blíž a níž,
až jako šedý oblak na hladinu sklesly.

Ach smrt jich sílá denně od živoucích stolů,
že nestačí noc celá k podsvětí jim dolů,
a ranní hodiny když bílé světlo tkají,
ty zbylé stíny v lesy kol se utíkají.
Ba kdykoli jsem vstoup v těch černých lesů lem,
hned divné šepoty jsem slýchal v krokův ruchu
a v náhle nepokojný ch tepnách cítil jsem,
že na mne z tmavých houštin zírá oko duchů.

Jen nahni se a zři ty hnědé rostlin nitě,
jak pod vodou se předou v pestře krásné sítě-
tam musí něco být, v té vodě nezčeřené,
a musí se cos krýt v té tůni nezměřené!
Jak lehký byl by skok, jak měkký dolů pád,
a člověk přistoup by ku čárných bájů kolu -.
já vím, já pevně dím: tam musí něco spát,
tam musí něco být -. a mne to táhne dolů.,.

BALADA ČESKÁ

Žil jednou v Čechách smavý rek,
Vám známý rytíř Paleček;
on samý šprým a nápad byl,
rád dobře jed a dobře pil,
a lidem dobře činil.

Rád jed a pil, jak povídám,
však ještě něco dodat mám:
on též rád bloudil po Čechách -.
a pak byl vždy jak v mátohách
a nevěděl, kde stojí.

"Nu, nu" -. kdys zazněl náhle hlas -.
"pan rytíř je už ve snách zas?"
a Paleček jak přimražen!
Aj před ním kolo bujných žen,
a vprostřed Vesna sama.

"Jen neboj se, Tys celý muž,
ty se mi ze všech líbíš -. nuž
mé slovo k smělosti Tě zve,
rci jakékoli přání své -.
však vtipně jen a hbitě!"

Již rytíř bez všech rozpaků
si hodil hlavou: "Tedy řku
a prosím: až bych jednou zdech,
mne výročně vždy ožít nech,
na osm dní -. to s jara!

Když svět zas jednou krásným je,
když zem se celá rozsměje,
pak, Vesno, milostiva buď,
na osm dní mne jenom vzbuď!"
A Vesna kývla: "Staň se!"

Od časů těch, děj se co děj,
fialek vůní budí jej,
slavíkův ven jej volá hlas,
pan rytíř vstává bujný zas
a rozkročí se krajem.

Kraj český, jindy smuten, tich,
je pojednou pak samý smích,
a celý ten náš český svět
je samý zpěv a samý květ -.
však krátce jen, ach krátce!

Vždyť umluvil si rek náš s ní
jen blažených vždy osm dní!
Pak vrací se zas v dumnou říš,
a Vesna dá mu medu číš -.
on opiv se zas usne.,.

BALADA DĚTSKÁ

Matka zdřimla na úsvitě.
Dítko vyjeveně hledí -.
v nožičkách mu Smrtka sedí.

Malá Smrtka, sama dítě,
na hlavičce věnec bílý,
ve košilce drobné tílko,
v ručkách drží hravé sítě
jako k honbě na motýly.
A ty ruce jako hůlky,
žluté jako z vosku čílko,
místo oček modré důlky.

"Pojď děťátko, pojď holátko,
na chvílečku, jen nakrátko!
Zahrajem si na Hélice,
andělíčkův při muzice
co dvě bílé holubice."

"Matička mně nedovolí,
a mne tělíčko tak bolí!"

"Pojď děťátko, holoubátko!
Přišla jsem Ti ku pomoci,
nemoc nemá více moci,
venku ve andílkův kůru
poletíš až k nebi vzhůru."

"Matička mně jíti nedá -.
myslím, že už hlavu zvedá."

"Pojď děťátko, pojď babátko!
Posílá mne Jezulátko,
posílá královna nebe,
abych přivedla jim Tebe,
posílá mne ta Tvá svatá:
"Ať už jde má dcerka zlatá!"

"Pojďme, pojďme -. ale z ticha,
ať se matička nevzbudí!
Něco těžkého ji trudí,
i když dřímá, těžce vzdychá,
ňadro bolestně jí skáče,
a když vzhlédne, ihned pláče.",.

BALADA HORSKÁ.,.

"Řekněte mi, babičko má, co že rány svírá,
po čem člověk, těžce raněn, přece neumírá?" -.
"Rány hojí odevřené na tom lidském těle
jenom čarodějná jarní šťáva z jitrocele." -.
"Řekněte mi, babičko má, co se dobře dává,
je-li ochořelá hlava bolestí až žhavá?"
"Na tak těžký úpal hlavy pomoc jiná není
nežli mladé jarní listí z lesní jahodení."

Dítě z chaty vyskočilo, do sousedních polí -.
"Daruj šťávy, jitroceli, na vše co kde bolí!"
S pole spěchá ku lesině, přes trní a hloží -.
"Dej mi to své mladé listí, jahodino boží!"
Co kde chtělo, rychle mělo, ke kostelu běží:
na kříži zde před oltářem Kristus rozpjat leží.

"Potírám Tvá svatá prsa, myju bok Tvůj svatý,
tělíčko zas uzdraví se, Ježíšku můj zlatý -.
kladu čerstvé listí lesní na hlavu a líce,
nebude Ti hlavičku Tvou bodat úpal více!"

Nad kostelem velké zvony do vůkolí zvoní,
lid se sbíhá, v prsa bije, zázraku se kloní:
jak to dětská duše snila,
vůle boží vyplnila.

Podnes mají v horské vísce obraz Trpitele,
nemá rány ve svém boku, nemá trnu v čele,
bílá lilje v ranní záři po celičkém těle.,.

BALADA PAŠIJOVÁ.,.

By la rada kol božího trůnu
svolána, by Satan měl svou vůli.
Slétli andělé se s nebes končin,
vzlétl také Satan šumně zdůli.

A Bůh kynul. Bylo ticho, ticho.
"Satane, nuž prones slovo svoje!"
Anděl děsu uklonil se pánu:
"Pozdravena koruna buď Tvoje!

Vznáším žalobu před tváří nebes,
žalobu na Tebe, Hospodina,
žes dal zrádně lidstvu na spasení
královského Mariina syna.

Dals mně lidstvo darem za hřích jeho,
bych je spoutal žalem, věčnou nocí,
zželelo se Ti zas lidstva toho,
a Ty saháš na kořen mé moci!" -.

"Dávám syna svého jediného,
jeho život lidstva za spasení.
Není, Satane, to cena plná?" -.
Satan volá: "Není, Bože, není!" -.

"Nuže přidej ty, a přidej dále
každý anděl, co jich po mém nebi,
muk mu velkých, nežli na kříž smrti
přibijí ho studenými hřeby!"

Vystoup Cherub: "Dej mu v kalich nevděk,
onen nevděk, jenž až k nebi křičí,
že ti, pro něž mladý život dává,
sami "Kamenuj!" a "Na kříž" křičí!"

Vystoup Seraf: "Dej mu bolest onu,
která srdce bodá nejlitěji:
ti, jež k sobě vinul nejtoužněji,
že ho zalhou, zradí, opouštějí!"

Vystoup Trůn: "Nech pocítiti jeho,
že ho opustilo celé nebe,
nech ho zoufat, žes i Ty -. odvrácen,
a že ztratil, Bože, také Tebe!"

A Bůh kynul: " Satane, ty slyšíš!
Je to dosti lidstva za spasení?"
Anděl děsu rozpřáh křídla chará,
volá nebem: "Není, Bože, není!

Jedna bolest nad bolesti všechny,
jedna muka nade všechna muka -.
pod křížem stůj matka, by syn viděl,
jak to její srdce hořem puká!",.,

Jan Neruda

• ve své době nebyl jako básník příliš oblíben (sarkasmus, vážnost, drsnost)
• redaktor Národních listů – psal do nich své fejetony (asi 2000) – pod značnou  (fejeton = krátký literární útvar, který si všímá aktuálních problémů a událostí) – fejetony byly vydané v souborech ŽERTY HRAVÉ A DRAVÉ, DROBNÉ KLEPY, BÁBY A BABY
• 1. sb.: HŘBITOVNÍ KVÍTÍ – psána v době Bachova absolutismu  pesimistické básně, sb. ovlivněna nespokojeností s politickou situací i nešťastnou láskou (rozchod s Annou Holinovou)
• PÍSNĚ KOSMICKÉ – odraz tehdejší doby (objevy v přírodních vědách) – alegorické zpracování života a politiky – personifikace, vliv vědy, vlastenectví
• BALADY A ROMANCE – záměna termínu balada a romance (balada – báseň s chmurným dějem a tragickým koncem, romance – krátká lyricko-epická báseň bez tragického konce). Tématické okruhy: představy malých dětí a lidu: Balada dětská (romance)
náměty z Bible: Balada tříkrálová, Romance štědrovečerní
národní život: Romance o Karlu IV., Balada česká (romance)
sociální náměty: Romance italská (balada)