Když jsem tedy uznal Krásu za svůj obor, další otázka se týkala tónu, jímž
se nejsilněji projevuje - a tu jsem ze zkušenosti věděl, že je to tón
smutku. Krása jakéhokoli druhu v nejsvrchovanějším rozvoji pokaždé dojímá
citlivou duši až k slzám. A tak je smutek ze všech básnických tónů
nejoprávněnější.

Určiv si takto délku, obor, tón, uchýlil jsem se k obyčejné indukci a
hledal jsem nějakou uměleckou dráždivost, která by mi posloužila při
skládání básně - nějaký čep, na němž by se mohla celá stavba otáčet. Když
jsem bedlivě promýšlel všechny obvyklé umělecké účinky nebo lépe, po
divadelnicku řečeno, efekty - neušlo mi především, že se více než čeho
jiného obecně používá refrénu. Okolnost, že se ho používá obecně, byla mi
zárukou vnitřní ceny a zbavila mě povinnosti rozebírati jej. Uvažoval jsem
však, pokud by se dal zlepšit, a brzy jsem shledal, že je dosud ve stavu
primitivním. Refrén neboli vracející se verš, jak se ho obyčejně používá,
omezuje se na lyriku a jeho působivost je dána jednotvárností - zvuku i
myšlenky. Libost vyplývá jedině z pocitu totožnosti opakování. Rozhodl
jsem se tedy zavést rozmanitost a zvýšit účinek tím, že se vcelku přidržím
jednotvárnosti zvuku a myšlenku budu ustavičně střídat: jinými slovy
rozhodl jsem se vyvolávat stále nové účinky obměňovaným používáním refrénu
- přičemž by refrén sám zůstal většinou beze změny.

Když jsem si vyřešil tyto věci, rozmýšlel jsem dále, jakého rázu má být
refrén. Ježto se měl refrén znovu a znovu obměňovat, bylo zřejmé, že musí
býti krátký, neboť obměňovati jej častěji v jedné delší větě by působilo
nepřekonatelnou nesnáz. Čím kratší bude věta, tím snáze jej bude možno
obměňovat. A tak jsem připadl rázem na to, že nejlepším refrénem bude
jediné slovo.

Šlo pak o to, jakého druhu to slovo má býti. Z toho, že jsem se rozhodl
pro refrén, vyplývalo, že bude třeba rozdělit báseň na sloky uzavřené
pokaždé refrénem. Bylo nesporné, že má-li takový záměr mocně působit, musí
býti zvučný a musí se dát zdůraznit prodloužením. Tyto úvahy mě
nevyhnutelně vedly k nejplnozvučnější samohlásce, dlouhému o, spojenému se
souhláskou r, kterou lze nejvíc protáhnout.

Určiv takto zvuk refrénu, musil jsem si vybrati slovo, které by obsahovalo
tento zvuk a zároveň odpovídalo co nejvíce onomu smutku, který jsem
předurčil za tón básně. Při tomto pátrání bylo naprosto nemožno
přehlédnouti slovo "nevermore". Opravdu se mi první samo vynořilo.