IX.

Stárnoucí lidstvo čte ve hvězdách,
jak dědeček ve kronice,
vždyť čteme tam samou jen minulost,
co bylo, co není snad více.

Čtem o nesmírnosti prostoru
a mysl nám trne, žasne,
že papršlek světla než sletí k nám,
snad hvězda již zhasla, snad hasne.

Čeho my ještě se dožili!
ba na stará kolena divy :
nám minulé vidět lze přítomně
a mrtvy zřít jakoby živy!

X.

Paprsku s Alkyony mé,
světelný šípe, znáš-,li,
čím si Tvá paní líbezná
luznou svou líci krášlí?

"Ach snad už líc ta povadla,
snad už je po všem vděku,
vždyť já k Vám světla s poselstvím
letím již na šest věků!"

Poslíčku říše Mlékové,
po jakém po zákonu
kupí se světův millión
světelných do záhonů?

"Ach snad už zhasly světy ty,
snad už je po všech veta,
od mého vzletu vrší se
v tisíce věkův leta!" -,
Jako ta lidská myšlénka :
po věcích teprv hřímá,
po věcích lidstvem zachvěje -,
myslitel dávno dřímá.