Wednesday, July 30, 2008

Vlnek chtěl jsem nabrat z hbitých proudů,
z okeánu v bouřné jeho době,
donesl jsem ale sobě domů
tichou vodu jenom ve nádobě!.
Lesnder..

I.

Letní Ty noci zářivá,
jakž Tebou srdce okřívá -,
ve dne tak sladkobolno,
a teď tak volno, volno!

S oblohy bílý měsíček,
starobný nebes tatíček,
stříbrné světla pýří
po celém světě šíří.
Dokola jeho dětičky,
drobounké, smavé hvězdičky,
dukátkovými hlasy
zvoní na krásné časy.

II.

gdyž k Vám vesel hledím, zlatá Vy kuřátka,
sLyším naše písně, česká zřím děvčátka.
Naše dívky slunce rannější bývají,
ve potoku chladném oči si mývají.
V noci krásné hvězdy do vody naprší -,
běda hochu, na nějž oči ty zasrší!

III.

Ach, jaké to blaho: poležet
zde na drnu poblíž boru,
a s zlatými dát se hvězdami
do šeptného rozhovoru!

Ty třepotné, smavé hvězdičky
tak čiperně na mne hledí -,
ach prosím Vás, je to pravda vše,
co lidé prý o Vás vědí?

Že maličké Vy prý hvězdičky
jste obrovská samá těla -,
a od jedné k druhé prý sto let
a k některé věčnost celá!

Což nevidím, jak jste drobounky
a v jakém jste k sobě skladu? -,
já -, nahoře být -, bych kamenem
Vás přehodil celou řadu!

A že prý jste věčném ve reji
a přes steré skokem míle?
ej musilo by tu hluku být
a šumu za noční chvíle!

A zatím tak němé spřádáte
svou života tichou dumu -,
když vesele prstem zaluskám,
je věru v tom více šumu!

IV.

Což třepotá se to tu hvězdiček,
jak včeliček ve vzlétlém roji! -,
proč asi ta jedna jediná
tam samotná povzdál stojí?

Tak dumavě chvílemi v dáli zří
a bleďoučké její jsou tváře,

je patrně hvězda mlaďoučká
dle dětinné v očku záře.

Jen někdy svůi doufavý vyšle hled
a stoudně zas do sebe mrká -,
ba myslím, že také hvězdička
jak hrdlička láskou vrká!

V.

Snad jini jinak uvidí -,
já myslím nebe širé si jak naši zemi
a při hvězdách si myslím na lidi.

Vidím tam různotu skupení,
velkosti, tvarů a záře -,
to musí různé osoby
být, kde jsou různé tváře!

planetoidek tam havěť zřím
-, uličnických to zmetků -,
jež hvězdám nám již stárnoucím
bab nadává a dědků;

hvězdičky na šňůře pupečné,
embrya -, mléčné símě -,
též nebe je zas v naději
a nosí sladké břímě;

panenky růžové planoucí,
mládence hledů zbrklých,
roj mužů světla klidného,
roj babic žlutě scvrklých.

Běhají spolu a předce je
každý svých práv si bdělý,
jak lidi nás zde chladná zášť,
je chladný aether dělí.

Životem různým se nebe skví
-, dosti však tam též rovů
a svaté ticho v koutečkách,
jak sluší na hřbitovu.

Co světů Svět as pohrobí,
jež -, jako naši velcí mrtví -, zraku zmizí
a předc svou váhou dále působí!

VI.

Věřte, že také hvězdičky,
mnoho, ba mnoho bolí,
každá si s námi naříká
slzavé na oudolí.

Mají svou drsnou lopotu,
točí se, běží, svítí,
stotisíc mil vám přeběhnou
pro kousek živobytí.

Do únavy se lopotí,
trýzní svá zlatá těla,
kosmický prach si stírají
se vznešeného čela.

VII.

Po nebi hvězdic je rozseto,
lesem jak zvonců vřesných,
dech času je němě provádí
v jásavých kruzích plesných.
Vidíme plesu jenom cíp -,
zkoumej a čítej sebe líp,
mistře v početním cviku,
nespočteš tanečníků!

Vesele se Zemí Měsíc jde,
Země zas v mocném kruhu
se okolo Slunce otáčí
v zářivém planet pruhu.
A i to velké Slunce zas
kolem většího vede nás -,
a toto slunce jeho
kde ,jde? -, a kolem čeho?

Mysli se nejvýš -, a nad tebou
hvězd jako vřesných zvonců -,
a kdybys byl jako Slunce stár,
nedomyslíš se konců!
Klečím a hledím v nebe líc,
myšlénka letí světům vstříc -,
vysoko -, převysoko -,
a slza vhrkla v oko.

Labels: