V pusté jsme nebeské končině,
slunce i se planetami,
jinde je světů jen naseto,
my jsme tak světově sami!

My když i nožičky vyšvihnem
do šipkých světelných skoků,
letíme k nejbližší sousedce
předce jen trojici roků.

"Paničko Alfo Kentauri,
poptávce dovolte ňáké,

matička Slunce se dává ptát,
máte-,li dětičky také.

Nás je Vám, stydno až vyslovit!
je nás tam doma jak smetí,
matička zvláštní má "hvězdáře,"
kteří jí sčítají děti.

Některé z nás, ty už umřely,
některé ještě se rodí,
některým mladicky do skoku,
jiné jak o berlách chodí.

Uran a Neptun -, tak pro příklad -,
dávno jak rampouch jsou tuhy,
vedle nich v posledním tažení,
Saturn i se svými kruhy.

Jupiter také už zvadlv kmet,
pleť jeho žlutě tak září,
ledové ruce, líný chod,
široké vrásky ve tváři.

Promrzelý je to kolahnát!
ač že vám sotva se plazí;
my když se nejpěkněj točíme,
on nám to, habán ten, kazí.

Mars -, no ten ještě by prošel předc,
jen kdyby nebyl tak rudý -,
to je to : hbitým že pijákem
voják as, po světě všudy.

Země -, ach Země! toť ženuška!
při práci věčně jen hravá,
plna je květů a písniček
mladá jak lípečka zdravá.

Ještě pak, holčička Venuše,
kypící, bující poupě,
a skoro matce až na klíně
Merkur, to nemluvně hloupé.

Je Vám to pečlivá matička,
kol sebe drží nás mladší,
ale i postárlé propouští,
jen až kam zraky jí stačí.

A jsou i planety takové,
které už před časy zvadly,
jejichžto trouchnivé mrtvoly
v komety již se rozpadly.

Odlétly, ve hvězdách zmizely,
už se i rozprchlé zdály,
matička na ně jen vzpomíná
v světové myšlének dáli.

Někdy se po nich však roztouží,
náhle je stáhne až k sobě,
ohnivé slzičky žíhají
po nebi v němé té době.