KONSTANTIN BIEBL (1898 - 1951 (SEBEVRAŽDA))

Tragický byl válečný osud Konstantina Biebla. Jako středoškolák byl odveden, na Balkáně zajat nepřáteli a odsouzen k smrti. Podařilo se mu uprchnout, ale válečné zážitky spolu s těžkou chorobou (TBC) ovlivnily jeho tvorbu. Často se inspiruje básněmi Jiřího Wolkera, svého blízkého přítele.
První sbírku Cesta k lidem napsal spolu se svým strýcem (Arnoštem Rážem). Proletářskou poezii reprezentují sbírky Věrný hlas, Zloděj z Bagdádu a Zlom. Obohatil je ještě o melancholickou intimní lyriku.
Obrat k poetismu znamenají sbírky Zlatými řetězy a S lodí, jež dováží čaj a kávu, která vnikla jako ohlas Bieblovy cesty na Cejlon, Sumatru a Jávu. V obou experimentuje se zvukovou stránkou slov - eufonií.
K surrealismu směřuje čtyřdílnou skladbou Nový Ikaros. Volným veršem tu ztvárnil své spontánní asociativní představy o různých tématech, tragických i humorných. Stejně jako ve svém celém díle (a stejně jako Wolker) tu používá prostý a jednoduchý jazyk. Surrealistické jsou i sbírky Nebe peklo ráj a Zrcadlo noci, kde se odráží jeho životní krize.
Výborem básní, v nichž se vrací ke svým předchozím tématům, je poslední sbírka Bez obav.