Pod dojmem

z květnového Pražského povstání, ale také ovlivněn smutkem z padlých na barikádách, píše po válce Přilbu hlíny (- hromadný hrob před Rudolfinem) a Suknici andělů.
Po odeznění válečných událostí se vrátil zpět ke svým prostým námětům. V Písni o Viktorce teskně opěvuje osudovou moc lásky, na časy dětství vzpomíná ve své nejznámější sbírce Maminka. Ilustrace Mikoláše Alše a Josefa Lady ho inspirovaly k vytvoření jejich básnického doprovodu v knihách Šel malíř chudě do světa a Chlapec a hvězdy.
V 60. letech opouští svou osvědčenou formu melancholické písňové poezie, a překvapivě začíná používat volný verš a nepravidelný rytmus. Tím se ve sbírkách Koncert na ostrově, Odlévání zvonů a Halleyova kometa vrací k počátkům své tvorby.
Za pohnutých událostí 1968-9 se jako předseda Svazu českých spisovatelů postavil proti normalizaci, a nesměl pak téměř deset let oficiálně publikovat. Po uvolnění poměrů na začátku let osmdesátých mohl vydat Morový sloup s reakcemi na sovětskou okupaci a sebeironickou životní rekapitulaci ve sbírkách Deštník z Piccadilly a Býti básníkem. V exilu vyšly jeho prozaické vzpomínky Všecky krásy světa, u nás jen cenzurovaně.