Dve básne z dvadevadesátýho

Smrt mi už leze do postele
maj mi proto být dejiny u prdele?
Za tri roky chcípnu - je to snad omluvení
pro pravdy zamlcení?
Mel bych obrátit mysl k vecem vecným
Ale copak to dnes smím?
Když lidé z jedné totality do druhé horší jdou
- ty veci se mnou nepohnou?
I když je restaurace kapitalismu jen na dvacet let
- je to omluva jen mlcky prihlížet?
I dneska ríkat pravdu je moje povinnost
Co je treba chtít je jiná spolecnost
(zacátek roku 1992)

Zustan verný své zemi
která jedine ti zbyde i kdybys jí ublížil
Zustan verný svým rukám
které jsou tvé a nemají patrit cizímu
Zustan verný svým detem
které trpce opláceš zaprodáš-li je
Zustan verný svému rozumu
vezmou-li ti ho jsi méne než trtina ve vetru
Zustan verný tomu že jsi clovekem
ztratíš-li hrdost budeš hadr na podlahu
Zustan verný svobode
prodáš-li ji za milión zustaneš žebrákem
Zustan verný lidské nadeji
nebo budeš žít a nebudeš vedet proc
(24. 5. 1992)