Dále bylo třeba záminky pro ustavičné používání slova "nevermore". Když
jsem zkoumal nesnáz, na kterou jsem narazil při vymýšlení dostatečného
důvodu pro ustavičné opakování refrénu, neušlo mi, že ta nesnáz tkví v
tom, že by to slovo měl ustavičně a jednotvárně pronášet lidský tvor
neušlo mi zkrátka, že je nesnáz v tom, jak smířit tu jednotvárnost s tím,
že bytost, která to slovo opakuje, vládne rozumem. A tu jsem ihned připadl
na tvora nikoliv rozumového, schopného řeči, a samozřejmě se nejprve
nabízel papoušek, kterého však vzápětí zatlačil havran, který je rovněž
schopen řeči a neskonale víc odpovídá zamýšlenému tónu.

Tím jsem se dostal až k představě zlověstného ptáka havrana, který
jednotvárně opakuje jediné slovo "nevermore" na závěr každé sloky v básni
smutného tónu o nějakých sto verších. A tu, nespouštěje ze zřetele úsilí o
výsostnost a dokonalost, tázal jsem se sám sebe: "Kterýpak ze smutných
námětů je podle obecného soudu lidstva nejsmutnější?" Smrt, zněla rovnou
odpověď. "A kdy," pravil jsem, "je tento nejsmutnější námět
nejbásničtější?" Podle toho, co jsem již obšírně vyložil, odpověď se také
nabízí sama: "Když je těsně spjata s Krásou: smrt krásné ženy je tedy
nesporně nejbásničtějším námětem na celém světě a rovněž je nepochybné, že
se pro takový námět nejlépe hodí ústa truchlícího milence."