Jan Neruda

Všechny ty vířivé planety,
s měsíci přílepky,
vylétly do světa širého
ze Slunce z kolébky.

Všechny ty vířivé planety,
za svoji za dobu
slétnou zas ze světa širého
do Slunce do hrobu.

Také to Slunce ohnivé
pomalu pousíná,
přijde i jeho hodinka,
zhasne a mrtvě zsiná.

A jen když za čas planeta
na prsa zpět mu skane,
zase pak dávným plamem svým
na chvíli ještě vzplane.

Ach což ta láska mateřská
přes časy, přes hrob hoří,
neumrazíš jí na horách,
neuhasíš jí v moři!

Matičce dáš-,li do hrobu
na prsa dítě její,
ještě se vpadlé, ztlelé rty
radostí pozachvějí.

Zem byla dítětem ; myslela,
ona že vesmíru pyšný střed
a k vůli ní SLunce i obloha
a celý širý Svět.

Přišlo jí také už poznání,
divně se chvěje jí srdce dnes,
a je jí jak panence rozkvětlé,
když vešla v první ples.

Po sále hvězdy se chechtají :
"Velký svět není jí ještě znám,
však -, hezounká, milounká panenko
Tys za to známa nám!

Na Tebe my jsme už hledály,
když bylas v poupěti drobný květ,
když rostla jsi do krásy -, samý sen
a sobě celý svět!"

Měsíček čekal hned u vchodu :
"Panenko, žádám Vás, -, ať tak dím -,
za taneček první a poslední
a za ty mezi tím!"