Měl jsem teď sloučit dvojí myšlenku: milence, hořekujícího nad mrtvou
milenkou, a havrana, ustavičně opakujícího slovo "nevermore". Měl jsem tu
dvojí myšlenku sloučit a nevzdat se přitom úmyslu použít opakovaného slova
pokaždé jinak; ale jediné přijatelné sloučení bylo to, že jsem si
představil, jak havran pronáší ono slovo v odpověď na milencovy dotazy. A
tu jsem rázem postřehl, jaká vhodná příležitost se mi tu podává pro
účinek, na němž mi tolik záleželo, totiž účinek obměňování. Uviděl jsem,
že mohu dát první otázku pronést milenci - první otázku, na kterou havran
odpoví "nevermore" - že ta první otázka může být všední, druhá už méně,
třetí ještě méně a tak dále, až nakonec truchlivost onoho slova vyburcuje
milence stálým opakováním z jeho lhostejnosti, takže se zamyslí nad
zlopověstností opeřence, který je pronáší, a nakonec se v něm ozve
pověrčivost a on mu pak nazdařbůh dává otázky docela jiné - otázky, na
jejichž rozluštění mu horoucně záleží - pronáší je napolo z pověry a
napolo z onoho zvláštního zoufalství, které se kochá sebetrýzněním -
pronáší je nikoli proto, že by věřil ve věštecký dar nebo démoničnost
ptáka (o němž mu rozum praví, že opakuje jenom naučenou formulku), nýbrž
že v divé rozkoši formuluje své otázky tak, aby mu opakované "nevermore"
působilo nejvzácnější, protože nejnesnesitelnější bolest. Všimnuv si, jaká
příležitost se mi tu podává nebo lépe vnucuje při postupu skladby, složil
jsem si nejprve v duchu vrcholnou neboli závěrečnou otázku otázku, na
kterou bude "nevermore" konečnou odpovědí - otázku, na niž odpověď
"nevermore" v sobě zahrne největší možné hoře a zoufalství.