Jan Neruda

Měsíček, pěkný mládenec,
s jemně zářící lící,
oblétá Zemi panenku
jak holub holubici.

Když ji hled jeho políbí,
zvlní se ňadra její,
oheň se vnitřní rozkypí
a rty se žárem chvějí.

Předce se věčně upejpá,
ret její vždy zas chladne,

stoudně si vede v povzdálí
a Měsíc schne a vadne.

Znej Ty panenky jako já,
budeš si vést jináče :
ve dne se každá upejpá -,
a v noci blahem pláče.

Panenka Zem po celou noc
hledí k Tvé sličné tváři -,
k ránu je plno rosných slz
jak dívčím po polštáři.