Báječně krásný to předc byl sen.
vše že se Zemi koří,
tisíce světů že kolem ní
se točí a láskou hoří.
Krásný to sen a předc jen sen,
ze světů zbyl nám jeden jen -,
jen Měsíček náš věrný.

Měsíček ze všech sám a sám
okolo nás se točí,
sprovází Zemi životem
a nespouští ji s očí.

Děvčátko, lidské poupátko,
Měsíčku sobě všimni :
snad se Ti tisíc kořit zdá -,
jen jeden je upřímný.

XVII.

Měsíček že je mrtvý muž?
A jeho pilné zaměstnání
při svaté lidstva osvětě?
Pak není širém ve světě
nad takové skonání!

Chtěl bych, až jednou dokonám,
-, odpusťte hvězdné touze -,
jak Měsíc svítit lidstvu dál -,
tak dlouze -, ach tak dlouze!

XVIII.

Měsíc mrtev. Při něm ve prodlení
den se s nocí střídá jak dvé mnichů,
jak dvé mnichů, ne víc ku obsluze,
jen co mrtvých stráže na modlení.

Střídají se v svatém, hlubném tichu,
beze smavých červánkových hříček;
den tam neodvírá růžově svých víček,
náhle plane v plamenné své hrůze.
Jeho krok je němý, bez pospěchu,

nejde v ranních písních, v šeptném šumu stromů,
nekráčí po bouřích, s třesknou hudbou hromů -,
mrtvol nemá dechu ani slechu.
Slunce žhavě v černém visí nebi,
dolů s něho střely ohně srší,
proudy ohně dolů s něho prší,
ohně okeán se dolů lije -,
mrtvá půda příšerně se šklebí,
s žízní děsnou, zimničně horoucí
žhavé proudy ohně lokem pije.

Kdyby bylo oko tam živoucí,
jediné je zžehne slunce políbení,
ale není tam to oko -, není!
A ta noc -, to hrob v svém rozšklebení!
Bez rosy noc, jež by vandrovníku
perel do kadeří navěsila,
beze snů noc, jež by milovníku
milých kouzel srdcem rozesila.
Hvězd tam plno, plno v černém nebi,
kdož by sčítal vše je světlonoše!
ale všechny planou bez rozkoše,
bez hravosti, chvějně bez sladkosti,
svítí jako drobné bílé leby,
jak když z černé země bílé svítí kosti.
Ach ta noc! ta není obraz milosrdí!
jedním dechem plamy v ledy tvrdí -,
zima, zima, mráz až v báj rostoucí -,
by tam bylo srdéčko kés vroucí,
v jednom trhlo by se okamžení,
ale není tam to srdce -, není!

Měsíc mrtev. Siná jeho stále
tvář sem na nás hledí v stejném příznaku,
jak když mrtvý v rakvi leží na znaku.
Pohřeb zvolna kráčí Světem dále,
světla slavně kolem něho víří -,
Měsíčku, by bylo libného Ti zoru,
dnem i nocí zřel bys na obzoru
vdovu Zemi vlhkém ve šlojíři.

XIX.

Oblaky Země jsou synové tkliví,
matičku Zemi si krví svou živí,
slzami smývají starobné vrásky,

mladí jí líce a svěží jí vlásky,
ve světův závratně vířivém honu
od věků přes věky do časův skonu
nesou si matku jak v bavlnce měkce.

Oblaky, oblaky, labutí křídla,
šedivé hádanky, mlhová vřídla,
jiter a večerů zlacené znaky,
růžové kolébky, rakevní mraky,
nesete praotců poslední vzdechy,
nesete potomkům první jich dechy -,
zdravím Vás, zašlosti, přišlosti lidská!

XX.

(Mluvíval člověk:)

Čím člověk já ve světů kruhu jsem?
mně skromnost má jazyk víže -,
však pohleďte někam ke dvoru,
hned znáte, kdo sluha, kdo kníže.
"Já Slunci a Siriu říkám "Ty,
a ony! -, vzdor skvělé záři
vždy pokorně stojí opodál
se služebným úsměvem v tváři.

XXI.

(A mluví člověk:)

Jak lvové bijem o mříže,
jak lvové v kleci jatí,
my bychom vzhůru k nebesům
a jsme zde zemí spjatí.

Nám zdá se, s hvězd že vane hlas:
"Nuž pojďte, páni, blíže.
jen trochu blíže, hrdobci,
jimž hrouda nohi víže!"

My přijdem! Odpusť, matičko,
již jsi nám, Země, malá,
my bLesk k myšlénkám spřaháme
a noha parou cválá.

My přijdem! Duch náš roste v výš
a tepny touhou bijí,
zimniční touhou po světech
div srdce nerozbijí!

My přijdem blíž, my přijdem blíž,
my světů dožijeme,
my bijem o mříž, ducha lvi,
a my ji rozbijeme!

XII.

Seděly žáby v kaluži,
hleděly vzhůru k nebi,
starý jim žabák učený -,
odvíral tvrdé lebi.

Vysvětloval jim oblohu,
líčil ty světlé drtky,
mluvil o pánech hvězdářích
zove je "Světa krtky."

Pravil, že jejich hvězdný skum,
zvláštní je mírou veden,
dvacet že millionů mil
teprv jim loket jeden.

Tedy že, řekněm pro příklad,
-, věříme-,li v ty krtky -,
k Neptunu třicet loket je,
k Venuši jen tři čtvrtky.

Rozmluvil se pak o Slunci
-, žáby jsou divem němy -,
ze Slunce že by nastrouhal
na tři sta tisíc Zemí.

Slunce že velmi slouží nám,
paprskovými klíny
štípajíc věčnost na rok a
směnkové na termíny.

O kometách že těžká řeč,
rozhodnout že to nechce,
míní však, že by nemělo
soudit se příliš lehce.

Nejsou však všecky nešťastny,
nejsou snad zhoubny všecky,
o jedné ale vypráví
sám rytíř Luběněcki:

sotva se její paprsky
odněkud k nám sem vdraly,
vskutku se v glinské hospodě
hanebně ševci sprali.

O hvězdách potom podotknul,
po nebi co jich všude,
skoro že samá slunce jsou,
zelené, modré, rudé.

Vezmem-,li pak pod spektroskop
papršlek jejich světla,
že v něm naleznem kovy tyž,
z nichž se i Země spletla.

Umlknul. Kolem horlivě
šuškají posluchači.
Žabák se ptá, zdaž o světech
ještě cos zvědít ráčí.

"Jen bychom rády věděly,"
vrch hlavy poulí zraky,
"jsou-,li tam tvoři jako my,
jsou-,li tam žáby taky!"

XIII.

Že skály již Země plameny
v nezdolná pouta kují?
Vždyť já je zřím, ty plameny
vrch Země poskakují!

Vidím je svítit po keřích
ve vonných růží tvaru,
slyším je v ptačích hrdélcích
klokotat v plném varu.

Děvčátko když si mlaďounké
ku prsoum mocně vinu,
cítím, že vinu ohně sloup
žhavý, až žárem hynu.

A když si lidstvu nahlédnu
do zníceného oka,
do oka, jež jak hvězdná tůň
bájně jde do hluboka;

do oka, ježto v mžiknutí
rekovným ohněm zjásá,
volá-,li voj svůj do boje
svoboda, pravda, krása ;

v něž při slově lidsky šlechetném
vpryskne hned slzná něha :
cítím, jak vlastní plamen můj
v zhůru až k nebi šlehá.

XXIV.

Dík budiž Vám, zlaté hvězdičky,
dík za jeden ze všech darů,
že umím lidmi zatočit
vesele do rozmaru!

Že dovedu někdy alespoň
mžik mladistvé ranní záře
a živý poblesk radosti
do české vkouzlit tváře.

Což -, což je ta mysl národa
tak ztýrána, potrápena,
bojácná jako děťátko,
tichounká jako pěna!

Což -, což je ta lidu mého líc
tak zsinale, mrtvě bledá,

kdo jednou na ni pohlédnul,
více mu spáti nedá!

Ach když po té tváři dojemné
jen okamžik úsměv skáče -,
co na tom, že pak humorist
do koutku jde a pláče!

XXV.

"Vlast svou máš nade vše milovat!"
to ve hvězdách zlatě psáno
a krasšího hvězdám nad zákon ten
zákona není dáno.

Proto má planeta slunce své,
jež k druhům ji měkce pojí,
a každý má hvězdnatý -, nárudek
odvěkou oblast svojí.

Proto i kometa jiskrná
tak dlouze své tělo plouží,
že do světa zahnané atómy
po vlasti nazpět touží.

XXVI.

Vzhůru již hlavu, národe,
k nebi své zdvihni oči!
viz: jsou tam i malé hvězdičky,
kol nichž se velké točí!
Toť prostě tím, ty maličké
z jadrného jsou fládru,

ale ty velké a poslušné
jen z plynových jsou hadrů.

Troufám, že při té myšlénce
srdce Ti povyskočí -,
nuž -, buďme tou malou hvězdičkou,
kol níž se velké točí!
Jde to, ach jde! jen každý hleď
k vlastnímu dobře jádru :
bude-,li každý z nás z křemene,
je celý národ z kvádru!

XXVII.

gdo měkkým je, ten bídně mře!
Aj, lide, vzhůru k nebi zrak :
velká ta světla -, samý drak -,
had hada-,li nepozře,
drakem se nestane!

Boj všude boj, kam oko zře!
I věčné slunce, chce-,li žít,
musí se kolem s slunci bít -,
had hada-,li nepozře,
drakem se nestane!

Klam, v národech že láska vře!
Ach neposlouchej hravých vnad.
živ-,li chceš být, buď lačný had -,
had hada-,li nepozře,
drakem se nestane!

XXVIII.

Slunce je hvězda proměnná
a člověk jeho tvorem -,
j jak krásný je ten člověk předc
s svým ideálním vzdorem!
Vždyť i to Slunce oslnné
je samá, samá skvrna -,
a člověk sám chce v světě být
jak z křišťálného zrna!

V jistém vždy Slunce období
se širším cloní kalem -,
a člověk zas čím dál tím víc
chce stát se ideálem!

XXIX.

Měsíček mrtvý -, budoucnost.
a Slunko -, minulost naše, -,
mezi oběma polétá
myšlénka života plaše.
Vířivě časy se valí,
minulost, přítomnost, budoucnost -,
ach jedna se ve druhou halí.

Někdy se mezi Měsíček
a Slunko stavíme směle
rouškou zastřem si budoucnost,
žijeme až převesele;
někdy zas vráží se klínem
Měsíček před Slunko života
a mysl je zastřena stínem.

XXX.

Děj Země je krátce jen vyprávěn,
jak píseň se krátce skládá:
vylétla jiskřička z plamenu,
a zčernalá zpět zas padá.

A v jediném světem tom mihnutí,
v tom kratičkém jiskry plání
všechen si vyžije lidstvo boj,
ba všechno i milování.

Tak krátká to, kratičká písnička,
a múže být ještě kratší,
veliký lidské je lásky bol
a několik slov naň stačí.

Snad stačila sloka by jediná,
snad jediné slůvko pouze,
do písně se to tak krátce dá
a žije se to tak dlouze.

XXXI.

Zelená hvězdo v zenitu,
sviť vesele, vesele!
Když si tak někdy vzpomenu,
jak staří jsme přátelé!

Před lety jsi mne slyšela,
jak jasně jsem zavýsknul,
když jsem své děvče poprvé
si na prsa přitisknul.

Před lety jsi mne viděla,
jak děsně jsem ublednul,
mrtvou když její ručinku
jsem k ústům svým pozvednul.

To jsou jen drobty života,
jen bubliny pramene,
člověk si na ně během let
tak náhodou vzpomene.

Radost i žal my přežijem,
my přežijem cokoli! -,
Nač ale náhlá slza ta -,
vždyť mne to už nebolí?"

XXXII.

Myslím, že malý měsíček
poety měl jen malé,
naše že Země veliká
poety má již krále.
Až i to Slunce obrovské
života květ pokryje -,
jaká tam budou srdce as,
jaká v nich poesie!

Jací tam velcí tvorové,
jaké jich touhy vzdorné,
jaké v jich očích myšlénky -,
nezdolné, světoborné!
Jaké tam citů záchvěvy,
jaké tam v prsou běsi,
jaký zas výblesk radosti, -,
výskavé, šlehavé plesy!

Jaká tam slova hluboká,
jaká v nich nadšení záře!
Jaká tam bujnost mladých těl,
jaké tam oslnné tváře!
Jaké tam jásavé naděje,
jaká tam lásky tíseň -,
chtěl bych za cenu života
procítit slunečnou píseň!

XXXIII.

Již vyznám se ze všech hříchů svých,
rád dívky že za pas beru,
a miluju-,li já k smrti rád,
že ještě se raděj peru.

Vím, vím, že je krásným coelibát,
též humanistův ctím víru,
již myšlénkou čistou pracují
ku "věčnému" v lidstvu míru.

Však mateřské Slunce prajinak
náš osud kdys upravilo
a Zem mezi Marsa, Venuši
tak doprostřed postavilo.

A marno je všechno kázání
a marna je všechna práce,
nám hvězdami pro vždy souzeno
ach! milovat se a prát se.

XXXI V.

Promluvme sobě spolu,
co je v tom světě širokém,
co je tu, co je bolu!

Kde rozvoj je, je boj -, po světě boj je všude
a bez mrtvol zde nejsou přetvary,
i hudba sfér jen války píseň hude
a věčně v útok znějí fanfáry!
Ta slunce veškerá, než vojevodí,
se slunci kol titánské boje vodí,
a každá planeta jich s druhou v turnaj ješí,
než šťastna, vítězna se domovině těší;
tak zuří boj až k drobným žhounkám dolů
po nebe klenu hlubokém -,
co je v tom světě širokém,
co je tu, co je bolu!
A naše Zem? Kde nové vzrůstá, staré hyne,
ach celá Zem je mrtvý ch oudolí,
skrz mrtvých troucheň květ se k světlu vine -,
kdo doved zde by sčítat mrtvoly!
Zde váLka běsná. Z krve dravec tyje,
i slavík sladký v úkor jiným žije,
tvor tvora béře v plen i jeho celé žití
a žádný neptá se, zda druhý tvor též cítí.
Co horou zde, to hromada je kostí,
co údolem, to šachta budoucnosti,
a čas v ni hází ve dnův běhu divokém
mrtvolu na mrtvolu -,
co je v tom světě širokém,
co je tu, co je bolu!
A člověk -, člověk! Štědrá by la ruka,
jež ohně vrhla lidských do stanů -,
co srdce cit, to žhoucí lidská muka,

co myšlének, tu lidstva katanů!
Ach pokrok lidstva! Člověk v před se plíží,
svou krví nohu k strmé stezce klíží,
a napřed ví, než vrchu se doplazí,
že schladlá Země všechen život zmrazí.
A naše láska! Mrtvých spalování!
Jen ranní sen je všechno milování,
den jsou dvě srdce lidská šťastna spolu,
v den druhý štěstí prchá poskokem
a obě srdce letí v propast dolů -,
co je v tom světě širokém,
co je tu, co je bolu!

XXXV.

Přijdou dnové, léta, věky, věkův věky.
Kolem Slunce mdlobou hasnoucího
kroužit budou planet mrtvoly.
Země bude sinná, tichá, němá.

Dávno bude po všech lidstva synech -,
v prach a jíní rozpadla se těla,
dávno bude po všech slávy činech -,
touha někam v vesmír odletěla;
dávno po srdci i jeho bolu,
dávno dohořelo milování,
jásot odvanut i žalování,
dávno, dávno, poslední co píseň
zoufalou svou vzduchem chvěla tíseň -,
všechen život v mraznou stuhnul plíseň,
bol i radost v kámen stuhly spolu.

K příkrovnímu, lhostejnému nebi,
povrch Země příšerně se šklebí.

Zem je samá dlouhá, hlubná vráska.
Mrazný aether do povrchu pere,
šklebinou se k Země nitru dere -,
Země puká tiše, nezapraská,
Zem se trhá, tiše, beze zvuku,
Zem je němá, dožila svou muku. -,
Přejdou dnové, léta, věky, věkův věky
šerou prostorou jak černá rakev
Země krouží slábnouc, slábnouc v letu,
jak když orel těžce postřelený
ve spirále děsné obrovité
dolů letí -, letí -, letí -,
Dopadne Země k Slunci zpět,
ze Slunce šlehne plamův květ
jak života na úsvitě,
a vzdálené hvězdy a širý Svět
zví, že se tu naposled -, naposled
líbají matka a dítě.

XXXVI.

Aj, tamhle dřímavých jiskérek,
jak když rukou rozhodí květů,
to letí prostorou kometa,
kostnice umrlých světů.
" Hvězdo, oděná rubášem,
dumnou nám píseň hudeš,
v ní veliký obsah, málo slov:
"Ty popel jsi, popel budeš! "
A tamhle zásvit zas jako sen,
jak když den se rozbřesknout bojí,

tam prach se k novému životu
v nebeském zákoutí pojí.
Příštích věků Ty zábřesku,
mlžino mladě žhoucí,
jakž ku srdci sahá píseň Tvá:
Zas vstanete s lící skvoucí!

Ó hvězdy, hymny Vy zářivé,
naslouchám Vám v roznětu svatém,
nechť smrt či vzkříšení hlásáte,
duši mi plníte zlatem!
Srdce celičké vystláno
nesmrtelnosti kvítím -,
co potřebuju já věčným být,
když věčnost již teď procítím!

XXXVII.

Ty věčné hlasy proroků,
že také mrtvi budem,
nuž ano, ano, víme to -,
my Světa nepřebudem!

Co rozkvétá, to odkvétá,
co vzešlo, zase chřadne,
a Zem i s lidstvem rozkvetlým,
jak bílá růže zvadne.

Však proto smrti myšlénkou
my srdce nezbodáme!
my vyžijem a dožijem
a Světu příklad dáme!

Dřív Světa původ seznáme
a sil všech tajné zdroje,

dřív na dno časův sestoupnem
a sečtem světův roje!

Před žádnou, žádnou záhadou
své šíje neskloníme,
o nebes klenby nejzazší
svým duchem zazvoníme!

My umřem, avšak dříve si
hrob vysteleme slávou,
Svět celý musí nad hrobem
stát s obnaženou hlavou.

XXXVIII.

Až planety sklesnou k Slunci zpět
a mrazem se Slunce rozskočí,
až drobty ty, smrtí poštvány,
si v divokou elipsu zabočí,
až pohřební, truchlý průvod ten,
pln hrůzy, prost života vděků,
se vesmírem dalekým promete
přes millión, millión věků;

až konečně někde v koutečku
se po letu dlouhém zastaví,
a prášek z nás světů bývalých
se ve nový chaos tam rozžhaví,
až v chaosu tom boj plamenný,
boj titánský poznovu vzpLane,
a z plamenů žárný ch až nový svět
jak čarovný fénix zas vstane;
až na novém, kyprém světě tom,
boj ustoupí mladu životu,

a luh bude samý barev smích
a háj plný sladkého šumotu,
až na světě tom zas vypučí
tvor se srdcem, se zpěvnou tísní :
pak snad zase drobounký atóm můj
tam zazvoní kosmickou písní!

{