Roztočení kola

13. 12. 39
Kola, kola spánku, taková, jako se dělají na vodě, porušíme-li její klid. Kola, jejichž náhodnost je přesná. Kola, zajejichž obrubu nemůžeme vstoupiti. Kruhy plné nekonečných přímek. Kruhy, které se roztáčejí. Světlo a tma, střídání. Něco podobného, jako je lodní kajuta, jež se mi tak často zjevuje ve snu. Houpání, kolébání neviditelného oceánu. Kulaté okénko, jímž vniká šero. Šero, první slovo, jehož se mohu zachytit, nebot se neotáčí, ale prostupuje mne, cítím je v ústech a v hrudi, jsem plný šera, o němž nevím, je-li jitřní či podvečerní. Zjev mi své úmysly, podivuhodně teskná barvo! Pověz mi, zda svítá nebo stmívá-li se! Kdybych věřil svému srdci, myslil bych si, že svítá. Kdybych však věřil své hlavě, musil bych si myslit cosi o neoddalitelném stmívání a musil bych říci, šero, že mne tížíš, protože oddaluješ mou naději. Zatímco cítím svou malou lítost, lítost včerejšího večera, lítost minulých večerů a dní a nocí a jiter, lítost z nechápání a lítost z pochopení, lítost radosti a lítost smutku, zatímco cítím svou malou lítost, tíží má ruka listy této druhé knihy, knihy, jíž budu říkat Žíhaná, knihy s modrými linkami, tichým odkazem minulosti, minulosti včerejší a dávné, knihy s bílými mezerami, jež chci vyplňovat. A kdyby se mne někdo ptal, čím že chci vyplňovat bílé mezery, odpověděl bych, že slovy, nu ano, čímpak jiným, slovy a mezerami mezi slovy.