báseň - Orten

Není mnoho cest, nejsou jakékoliv cesty, je jen jediná cesta! Mám o ní něco říci? Mám říci, co chci, co vlastně chci? Pokusím se o to: kdyby (abych hned zpočátku se vyřídil s přípustností), kdyby mne nechali. Chci žít. Kdo se usmívá? Neznám nicjiného, ničemujinémujsem se nenaučil. Věřím-li v Boha, věřím-lijenom v sebe, věřím-li v zástupy, věřím-li ve smrt, věřím-li ve spravedlnost, věřím-li v poezii, nevěřím-li v nic, stále žiji. To je život. To je život, odejdu-li do samoty nebo stanu-li se apoštolem, to je život, spáchám-li sebevraždu, zřeknu-li se všeho, všeho, víry, naděje, lásky, to je život, budu-li pomáhat nebo dám-li si pomáhat, toje život, budu-li trpět, či budu-li štasten, to j e život, bude-li mi zima, či teplo, či dobře, či zle, budu-li mít přítele, či budu-li se trápit touhou po něm, budu-li pracovat, či zahálet, zemřu-li, či narodím-li se, to je všechno život. Nebot i smrt je život, jako narození je život. Co je po smrti, to neznám, tomu jsem se nenaučil, ale nemohu se za ni dívat jinak než zaživa. Žiji, protože to všechno vím. Ale kdybych i nevěděl, přece bych žil. Jsem. Není to tak prosté. Proč to říkám? Řekl jsem: není mnoho cest, nejsou jakékoliv cesty, je jen jediná cesta! Znáte-liji, jste mými bratry. Bojím se o vás. Bojím seještě víc, že žádný, žádný druhý člověk se nikdy nepřiblíží ke kruhu mé cesty. Dotkrie se jej snad v 2~ěkolika bodech, snad jej protkne a tam zevnitř bude tlačit, ale obsáhnout celý kruh? Co víme o neproniknutelnosti? Co víme o ploše svého kruhu, my, uctívači křivek? Má cesta. Nejde o vlastnictví. Jde o úděl.
Ptalijste se, čím že si pomáhám v chůzi. Nuže, slýchával jsem cosi o berlách slov. Neztotožňuji se s tímto obratem. Ano, berle, když jsme sotva povstali a jsme slabí, potácíme se.