Orten

Vyprávění z noci 3. 1.
Dnes asi ve čtyři hodiny ráno jsem se probudil s velmi palčivým pocitem v ústech. Vstal jsem a oblékl si plášt, nebot mi bylo zima, a napil jsem se trochu vody. Pak jsem si zase lehl. Měl jsem hlavu podivně lehkou a přitom unavenou,jako míváme, nejsme-liještě zcela probráni ze spánku. Chtěl jsem ještě spát. Tu však, zavíraje oči, vybavil jsem si podobu ze snu, který se mi dle všeho zdál těsně před procitnutím. Byla to podoba mé tety, ženy tatínkova nemocného bratra, a měla na čele obvaz. Nad obvazem bylo vidět její šedivé vlasy a pod ním hubený, přísný, scvrklý obličej. Na očích měla brýle. Poznaljsem, žejsem se probudil z trestu, protože jsem této ženě ublížil a nijak to neodčinil, a že neusnu dříve, dokavad jí nenapíši dopis. Ted' vím, že nemohu poslat dopis někomu, kdo by mu neporozuměl, kdo by si snad ani nevzpomněl, jaký člověk to píše, ale před několika hodinamijsem šeptal do tmy asi tato slova, určená ubohé stárnoucí tetě, jíž osud vzal všechno a které jsem také já ublížil:
- vzpomínám si na všechno; jak jsi bývala pevná a trochu hořká; jak jsi nechápala vrtochy svého veselého muže, ale přece sejim podrobovala;jakjsi mi přivezla Republiku Škid; jak jsem u vás bydlil před operací krku; jak jsi nechtěla, abych studoval konzervatoř; jakjsi mi půjčila Anýzovéjablko a já je nečetl; jak tvého muže ranila mrtvice a ty jsi byla statečná; jak syn, v nějž jsi věřila, se ukázal neinteligentní; jak jsi mi ukazovala Hradčany; jak jsi, ty jediná, chodila za mým umírajícím otcem do sanatoria, berouc tak na sebe třetí utrpení; jak jsem k vám ráno po otcově smrti telefonoval nevěda o ničem a ty jsi plakala a já nemohl plakat; jak potom minula dlouhá doba, v níž jsem se učil životu, a pak, když jsem se domníval být vyučen, jak jsem se ti počal vyhybat; potkával jsem tě na všelijakých hloupých kulturních večerech a odvracel jsem oči, abych tě ani pozdravit nemusil; ty jsi o tom věděla, jistě jsi o tom věděla a hleděla jsi na mne s lítostí; naposled jsem tě potkal před třemi měsíci na nábřeží; šlajsi se svým synem (dcera ti odejela do Anglie) ajistějsi mne viděla; zastaviljsem se a uklonil se, ale ty jsi šla dál, usmívala ses a šla dál, bylo to tak mezi námi umluveno, vid', že se neznáme; to byl tenkrát krásný podzimní den, svítilo slunce a na zemi leželo listí. Tvůj muž umírá již osm dlouhých let; tvůj syn se učí dělat boty; dcera
[21]
ti odjela; co ti zbývá? Čítáš knihy a chodíš na dlouhé procházky? Viděl jsem tě dobře! Nejsi již pevná, jsi suchá, jsi stará, tvůj úsměv byl velmi bolestný, právě takový jsi měla v mém snu. Ublížil jsem ti, já vím; ale kdybych věděl čím a jak! Myslíš, že bych mohl za tebou přijít? Vždyt bychom mlčeli, ošklivě mlčeli! Vždyt tě ani nemám rád, nikdy jsi mne neznala, nikdy jsi mi nerozuměla! Co je to tedy, trest, který musíme za nic podstoupiti? Je nic jen naše ubohá nevědomost a nešikovnost? Je nic jen to, co jednou podivuhodně prostě pochopíme? Snad by stačilo, abych přišel a řekl ti: měl jsem mnoho práce, proto jsem tři roky o sobě nedal vědět, a nyníjsem zase tady! Snad by stačilo, abych si trošku zalhal. Nikdy se toho neodvážím.
Doříkal jsem tento dopis a znova jsem usnul. Je mi smutno. Četl jsem Multatuliho a před sebou mám dlouhé hodiny. Venku je mráz a mé obrázky na stěnách mne uštěpačně pozorují, jak chodím stále kolem dokola marnosti se zavřenýma očima a nenapadne mi, abych je otevřel. Kdybych mohl!