Orten

z té náhle procitlé, již rannf mrazfk studí, z té nežité.
Ty měla jsi být víc, než všechno tu je, ty mělas za sen jít
do sadů dušiček (čisté je rozsvěcuje), ty mělas zaplatit to, čím se vykupuje, ty mělas stále pramenit.
[22]
Co všechno měla jsi! A jsi jen kapkou štávy, jež křísí ospalé.
Nasedám do lodky, která se neunaví, nasedám do lodl~y, jež bolestně se plaví za bludičkami v močále.
Vesele, vesele Lídě Matouškové
Nic nestalo se přec. Ty jsi mne, Bože, ztratil, ty, který nesmfš snít, protože všechno máš. Bláhovy, směšný Lot, který se neobrátil! Odvážná odvaha si stříhá na rubáš.
Jsem trochu znavený. Hledej mne, dokud mohu být ještě nalezen, jak to, co zarůstá
do kola, do kruhu, který má plno rohů jak lože bez smyslu (neb není Prokrusta).
Neb není Prokrusta! To všechno možná bylo a není, není již! (Co není, v nebi dlí?) Ztřeštěný červotoč si navrtává dílo
na druhou stranu, ven; už bude za biblí!
Ó nejde o mou smrt. Jde o úžas, jenž hyne, jde jenom o kámen, jenž těžkne nad slovem, o kámen náhrobní, o kámen jako jiné,
který se rozpadá a mře byv vysloven.
5. 1.
Vesele, vesele jsme byli vysloveni.
Kam znít? Kam šeptati? Kam zmlknout? Kam se chvět? Směr mrtev. Mrtev ci'1. Ž~je jen opičení
a to nás dovede už dávno nazpamět.
Ó nejde o mne přec. Jde o budoucnost trosek, jež sebe zasypou. Jde o noc, co se dní.
O ruku Boží jde, jež přešla do rákosek. O jeho spásu jde, nad níž jsme bezradni.
[23]
Zamilovaný by se vozit moh
na vlákénku, jež v létě vzduchem phne, a nespad by. - Tak lehounká je marnost.
Romeo a Julie [W. Shakespeare]
Povaha je to, co váhá.
Běda tomu, kterýž ř~7cá dřevu: Procit; a kameni němému: Probud' se.
Abakuk 2, 19