ALEXANDR SERGEJEVIČ PUŠKIN: EVŽEN ONĚGIN..

• TCHYNĚ.

Ve své ješitnosti byl navíc
prodchnut tou zvláštní pýchou,
při které se člověk stejně netečně
hlásí k dobrým i ke zlým skutkům,
pýchou vyplývající
z pocitu nadřazenosti
možná iluzorní.
(Ze soukromého dopisu)

Že snoby ignorovat míním
a přátele rád potěším,
chtěl bych tě uctíti něčím jiným,
hodnějším tebe, hodnějším

patosu vznešeného cíle,
tvůrčích snů dražších nad skvosty,
básnické jiskry v plné síle,
prostoty, ušlechtilosti...

dávám, co mám... snad přijmeš mile
pár zpěvů, do nichž jsem ti vplet
směs polosmíchu, položalu,
lidových pravd a ideálů —
plod nezralých i zvadlých let,
her s múzou štědrých na náhodu,
nocí, kdy bděl jsem ve skrytu,
střízlivě promyšlených soudů
i bolestivých pocitů.
... a chvátá s životem
a s city pospíchá.
P. A. Vjazemskij..

/I/
Můj strýček, zářný vzor všech ctností,
když cítil v zádech zubatou,
chtěl pádný důkaz oddanosti
a to byl nápad nad zlato.

Příklad snad pro leckoho vhodný,
jenže ta nuda žít den po dni,
bdít dokonce noc za nocí
jen s ním a s jeho nemocí!

Ta podlost vemlouvat se přízni
takové živé mrtvoly,
hlídat, co ji kdy zabolí,
co má brát nebo po čem žízní,
a při tom všem div nebrečet:
Kdy už tě ksakru vezme čert!