ALEXANDR SERGEJEVIČ PUŠKIN: EVŽEN ONĚGIN..

/IV/

Když nastal v známém koloběhu

čas příslibů a závratí,

čas štědrý na tesknící něhu,

MONSIEUR se octl za vraty.

Evžen měl volnost: přišel den, kdy

v obleku londýnského DANDY

a s módní loknou na spánku

poznal svět — jeho smetánku.

Ovládal tance od a do zet,

uměl psát, mluvit francouzsky,

klanět se, špinit ubrousky,

žádným FAUX PAS sál nepopouzet.

Co ještě chcete? Společnost

nadchl tak roztomilý host.



/v/

Učili jsme se všichni trošku

někdy a nějak něčemu,

skládáme společenskou zkoušku

bez jakýchkoli problémů.

Oněgin dostal od poroty

(nezvratné v četných pro a proti)

punc — chytrý, ale přepjatý:

přispíval k spádu-debaty,
ať mluvilo se o čem chtělo,
při věcném sporu místo slov
jak odborník či filozof
jen duchaplně svraštil čelo
a u dam získával si vliv
sršivou palbou invektiv.

/VI/

Latina vychází už z módy,

MONSIEUR však svému svěřenci

vštípil, že nikdy neuškodí

Juvenálovou sentencí

oslnit neznalé i znalé,

dopisy končit slůvkem VALE,

vykoktat dva tři veršíky

z Vergiliovy epiky.

Evžena nebavila němá

biografie planety,

čím v prachu tisíciletí

od časů Romula a Rema

jiskřil vtip dobrých anekdot,

to znal a uplatňoval vhod.