Alexandr Sergejevič Puškin - Evžen Oněgin

/XLV/

Já taky zpřetrhal už v mládí

síť konvečnosti jako on —

to nás dva svedlo dohromady.

Zalíbil se mi jeho sklon

k vlastnostem snílků od přírody,

spojený s výstižnými soudy

a s individualitou.

Já měl vztek, on už ani to ...

vášně nás oba vtáhly do hry,

život chyt oba do lasa,

pochodeň srdcí uhasla,

čekat jsme od osudu mohli

jen zavřenou dlaň štěstěny

a od lidí hrst kamení.

/XLVI/

Kdo žil a uvažoval, toho

nepoutá úcta k nikomu,

kdo poznal cit, ten chřadne touhou

zbavit se věčných fantomů:

už nezláká ho sladká něha,
had vzpomínek ho jedem šlehá,
červ výčitek mu nedá spát.
Leckdy však zrychluje to spád,
zvyšuje přitažlivost debat.
Nejdřív mi Oněginův styl
vadil, pak zvyk mě naučil
na jeho jízlivosti nedbat
a chápat břitký, pro můj vkus
moc žlučovitý cynismus.