Puškin-Evžen Oněgin

/XXV/

Doba chce své: i vědec může
přemítat o manikýře,
vyskakuj nevyskakuj z kůže,
mrav popravuje kacíře.
Oněgin zakládal si na cti
jak Čaadajev, v osmnácti
musel být celou sezónu
tak říjajíc lev salónů.
Tři hodiny se ostražitě
prohlížel v lesku zrcadel,
a pak svou krásu vyváděl
na boží svět jak Af rodíte,
když chtivé oči pokochá
rozmarnou maskou jinocha.

/XXVII/

Takhle se nikdy nehnem z místa,

víte co, radši doženem

ztracený čas, než fiakrista

dojede k cíli s Evženem.

Řetězy vozů na ulici,

pod krovy domů dávno spící,

poblikávají rozverně

světýlkem v každé lucerně

a duhovou tříšť sypou na sníh,

vznosný dům kolem dokola

giriandou ohňů plápolá

a okna stínohrami krásných

dámských i pánských účesů

zvou módní bloudky do plesu.