A.S. Puškin - Evžen Oněgin

Diana krásu ňader, Flóra
'nabízí zrakům sličnou tvář,
v mých očích ale Terpsichora
má kolem nožky svatozář.
Půvabem štědrým na přísliby
nejlákavějších SNAD a KDYBY
děj vroucích přání rozvíjí
v srdci i ve fantazii.
Elvíno, stokrát okouzlí mě
tvá nožka cestou v kočáře,
v zeleni lučin na jaře,
na šedé mříži krbu v zimě,
na lesku parket, na písku
i na pobřežním skalisku.

I jiný sen si připomenu:

má ruka nožce nabídla
náramek přešťastného třmenu,
dlaň cítí lehkost chodidla ...
zase roj představ... zase letmý,
prchavý dotek budí ze tmy
srdce už slepé pro rozbřesk,
zase ta láska, zas ten stesk...
Mlč, povídavá lyro! Pyšné
i bez tebe jsou víc než dost,
nestojí za mou posedlost,
za touhu, za milostné písně.
Dokážou kouzlit něžnost, cit
a—na podpatku otočit!


Závidím moři: vlnu s vlnou

spojoval nedočkavý chvat,

když pospíchaly láskyplnou

hrou jejím nožkám poctu vzdát.

Tolik jsem toužil cítit na rtu

tep krve v ohbí něžných nártú!

Za času bouří, unášen

náruživostí pro vášeň,

nikdy jsem nechutnal až u dna

tak hořkou touhu navždy srůst

s růžemi tváří, s krví úst

či zlíbat ňadra k smrti svůdná.

Nikdy mě nepropadala

touha tak zlá, tak zoufalá!



Co Evžen? Dřímota mu krade
v kočáře oči zpod víček
a ranním ptákům v Petrohradě
už odbubnoval budíček.
Kupec se otřepává po snu,
hauzírník vleče plnou krosnu,
drožkář svou archu ochoty,
mlékařka konve od Ochty.
Procitá milý neklid jitra.
Rolety drnčí, modrý dech
komínů stoupá z bílých střech,
pod čákou pekařova chytrá
německá lebka měří mráz
skulinkou svého VASISDAS.