ALEXANDR SERGEJEVIČ PUŠKIN: EVŽEN ONĚGIN..

/XIX/

Mé bohyně! kde jste? svým zdrávas
vám znovu srdce otvírám:

jste to vy? nebo jiné za vás

jen po vás zdobí prázdný chrám?

uslyším vaše nebeschóry?

vznese let ruské Terpsichory

mé oči k svaté sféře snů? ...

anebo — zklamán — naleznu

cizí svět na dřevěné scéně

neposvěcené uměním?

lemonem kouzla zbaveným

přihlížet budu znechuceně

křečovitému veselí

a želet těch, jež zmizely? ...



/XX/ /XXII/

Divadlo hučí. Zlatolesklá

nádhera lóží, balkónů.

Netrpělivost párkrát tleskla,

šum rozhrnuje oponu.

Třpytnější třpytu, lehčí pěny,

dech kouzlem smyčce podmaněný

nad hlouček dryád vyplouvá:

Avdoťja Istomínová ...

Na špičku stoupá, polehoučku

zakrouží kolem dokola,

skok, vzlétla, povzdech Aeola

nadnáší tetelivou vločku,

květ vadne, vzrůstá v lodyze

a nožky hrají PAS BŘIŠE.

Ještě roj andělíčků v letu

směle se vrhá na ďábly,

u vchodu ještě siluetu

lokaje nohy zazábly,

ještě to v řadách zleva zprava

čpí, plácá, kašle, posmrkává,

ještě se v hale s večerem

neloučí světlo luceren,

ještě se koně, dlouhým stáním

promrzlí, uzdám vzpouzejí,

u ohňů kočí v livreji

spílají pánům nebo paním,

jen Evžen čas už nemámí:

domů a do oblékárny!