A.S. Puškin - Evžen Oněgin

/XXXVI/

Jenže ples, ten i v osmnácti

unaví, ráno neráno

miláček přepychu a slastí

má v šeru měkce ustláno.

Vstává až v poledne a znova

do stejně rušné noci vplouvá,

zas pozvánky, a nejmíň tři.

Včera, dnes, zítra, pozítří.

Jak prosím? Jestli poznal štěstí,

když nebyl otrok závazků,

když neměl nouzi o lásku,

o dary mládí, o neřesti?

Zda užíval si vesele,

zdráv na duchu i na těle?

/XXXVII/

Ne, svět ho znudil tím svým rájem,

v srdci měl tíhu únavy,

po krátkém čase ztrácel zájem

o celé krásné pohlaví,

a nevěry ho omrzely...

přestával chodit za přáteli,

i přátelství se rozklíží,

když krocanovi s lanýži

máte dát bublinkovou lázeň

a sypat vtipy z rukávu,

ač to chce obklad na hlavu...

bývával do soubojů blázen,

teď pohrdal však čímkoli:

půtkou slov, šavlí, pistolí.


/XXXVIII/

Chorobou, na niž jednou zhynem,

nezjistí-li se příčina,

po našem CHANDROU, jinak

SPLÍNEM,

nakazil se můj hrdina

pomalu sice, ale jistě...

ne že by si snad božekriste

chtěl vehnat kulku do čela,

chuť žít však ztratil docela ...

Childe-haroldovsky chmurný, bledý,

jak přízrak když se objeví,

whist, klípky, něžné úsměvy

či vyzývavé nápovědi,

nic nechce znát, nic nevnímá

nepřítomnýma očima.