Not the least obeisance made he -
not a moment stopped or stayed he,
But with mien of lord or lady,
perched above my chamber door.

bez poklony, bez váhání, vznešeně jak pán či paní
usadil se znenadání v póze velmi výhružné.

V dalších dvou slokách je ten záměr zřetelně rozveden:

Then this ebony bird beguiling
my sad fancy into smiling
By the grave and stern decorum
of the countenance it wore,
"Though thy crest be shorn and shaven
thou," I said, "art sure no craven,
Ghastly grim and ancient Raven
wandering from the nightly shore -
Tell me what thy lordly name is
on the Night's Plutonian shore?"
Quoth the Raven "Nevermore."

Much I marvelled this v,ngainly
fowl to hear discourse so plainly,
Though its answer little meaning -
little relevancy bore;
For we cannot help agreeing
that no living human being
Ever yet was bLessed with seeing
bird above his chamber door -
Bird or beast upon the scubptured
busi above his chamber door,
With such name as "Nevermore".

Pták v svém ebenovém zjevu ponoukal mne do úsměvu
vážným, přísným chováním, jež bylo velmi vybrané -
"ač ti lysá chochol v chůzi, jistě nejsi havran hrůzy,
jenž se z podsvětního šera v bludné pouti namane -
řekni mi své pravé jméno, plutonovský havrane!"
Havran děl: "Už víckrát ne."

Žas jsem nad nevzhledem ptáka, jenž tak
bez okolků kráká
bezobsažnou odpověď, jež prozrazuje bezradné;
velmi dobře vím, že není skoro ani k uvěření
pták či zvíře, jež si lení v póze velmi záhadné
na poprsí nade dveřmi - v póze velmi záhadné
a říká si: "Už víckrát ne."

Opatřiv si takto účinné rozuzlení, přešel jsem rázem od fantastičnosti k
tónu nejhlubší vážnosti - tento tón se začíná v další sloce, přímo za
slokou citovanou, a to veršem:

But the Raven, sitting lonely
on that placíd bust, spoke only, etc.

Potom, sedě na mramoru, ustal havran v rozhovoru atd.

Od této chvíle už milenec nežertuje už ani nevidí v havranově chování nic
fantastického. Říká o něm, že je "přísný, nevzhledný, příšerný, vyzáblý a
zlověstný dávnověký pták", a cítí, jak se mu jeho "divé oči" propalují až
do "hloubi prsou". Tento zvrat v milencově myšlení nebo představách má
přivoditi podobný zvrat i u čtenáře - má ho naladit na rozuzlení, k němuž
pak dojde nanejvýš rychle a rázně.

Vlastním rozuzlením, totiž havranovou odpovědí "nevermore" na milencův
poslední dotaz, setká-li se se svou milenkou na onom světě - lze říci, že
se báseň ve své vnější fázi, jakožto prosté vypravování, uzavírá. Až potud
se to nikterak nevymyká srozumitelnosti - skutečnosti. Havran, který se
naučil odříkávat slovo "nevermore", unikne z dozoru svému majiteli a je o
půlnoci prudkou bouří donucen domáhat se vpuštění u okna, z něhož dosud
probleskuje světlo - je to okno pokoje badatele, který je napolo zahloubán
do knihy, napolo sní o své vroucně milované mrtvé. Když se otevře ptáku
dokořán okenice, do níž tepe křídly, usadí se co nejpohodlněji opodál z
dosahu badatele, kterého ta příhoda a podivné vzezření návštěvníkovo baví,
takže se ho žertem otáže na jméno, aniž se nadá odpovědi. Havran, byv
osloven, odpovídá svým obvyklým slovem "nevermore" - a to slovo dojde
rázem ohlasu v zarmouceném srdci badatele, který pak pronáší nahlas
myšlenky, ke kterým ho podnítilo, a znovu ustrne nad tím, že opeřenec
opakuje své "nevermore". Badatel pak uhádne, co v tom vězí, ale jak už
jsem vyložil, lidská touha po sebetrýznění a trochu pověrčivosti ho pudí k
tomu, že dává ptáku otázky, které jemu, milenci, předem známou odpovědí
"nevermore" způsobí nejpalčivější hoře. Tím, že se do krajnosti oddá
tomuto sebetrýznění, takzvaná prvotní neboli vnější fáze vyprávění se
přirozeně končí, aniž dosud nějak vybočila z mezí skutečnosti.