VE LVÍ STOPĚ

Byl podvečer. My v poušti, na oázy kraji.
Tak ticho kol! I Arabi, již jindy bujně hrají,
dnes mlčí schouleni; jak teskný zjev!
"Co je vám, muži?" -. "Pane, zde byl lev." -.
"Co lev? A kdy?" -. "To, pane, těžko říci,
snad dnes, snad před týdnem, snad před měsíci;
však jisto jest: sem spěla jeho chůze -.
snad cítíš, kraj jak po něm strnul v hrůze!"

Jak necítil bych! Vždyť jsem z české země.
Ten divný strach, ten promluvil již ke mně:
Kdy nejbujněj jsem vykročil si, vráz
až k srdci zasáhnul mi náhlý mráz.
Jak by se kolem skalné hory ptaly:
"Co v zemi obrů chceš, ty muži malý?"
Jak udiven by pohléd na mne kraj ten němý:
"Jsi sláb -. přespříliš sláb jak na mne českou zemi!"

Pout tíži cítíme a jsme přec na svobodě -.
strach běží po lidech, mrak běží po přírodě,
zpěv před věky se naposledy zdvih
a odletěl a kdesi v modru ztich.
Vždyť i v ta šerá vlků našich hejna
se zabořila plachá bázeň stejná,
ač věčný hlad je rve a krvežízeň mučí,
ke skále tlačí se a jenom psovsky skučí.

Jak na poušti, kde lev si lehl polem,
po širých Čechách teskno dýše kolem.
Jen jednou krajem tím šel národ lev,
jen jednou, před dávnem hřměl jeho řev,
a sama země slouchá s zatajeným dechem,
zda hrůzný hrom ten nevrátí se echem,
a co kde dýše, choulí se v své skrýši
a s chvěním cítí: Jsme zde ve lví říši.

LÁSKA

Srdce to lidské -. ach bože, prebože -.
za zlobu móže snad, za lásku nemóže!

Že prý jsi, národe, božím tom na světě
jako to bodláčí, v cestě jež zakvěte,
jako to děťátko, které se z chudiny
zrodilo za těžké, neblahé hodiny.
Takému dítěti, nouze jež kolíbá,
každý se ve světě z daleka vyhýbá,
a kdo se přiblíží, blíží se v pohaně:
"Kéž jsi se zalklo už, proklaté cikáně!"

Ej co ty řeči! co všechny ty klevety!
letím Ti, miláčku národe, v ústrety,
jako ta dívčice, lidská ta pěnice,
milenci letí vstříc v horoucí písničce:
"Hledím ti v oči, byť světu se rouhaly.
Hladím Ti ruce, byť hadi v nich šlehali.
Rty moje na Tvojich hladově ulpějí,
byť jsi měl po retech jedových krůpějí.
Rámě mé toužebně hrdlo Tvé ovíjí,
byť Ti zlá choroba visela na šíji."

Nejsi však, nejsi, jak lidé Tě dělají:
ruce a šíje Tvá sněžně se bělají.
Nejsi, jak říkají, zvětřilý v chudobě,
na prsou matky své slýchal jsem o Tobě:
tlouklo tak měkounce srdce to mateří
ptačí jak srdéčko, ustlané do peří.
Nejsi, jak říkají, zlotřilý v porobě,
v očích své matičky čítal jsem o Tobě:
povídka dojemná o zlatém člověku,
jehož bůh zachovej od věků do věků!

Koho bych miloval širém tom na světě?
srdce je vždycky, ach, srdcem jen dítěte -.
do stáří, do skonu volá si po matce.
Přežil jsem matku svou, žiju jen památce,
přežil jsem lásku svou, měl ji tak na krátce -.
všechno jsem oplakal, zase se osvěžil -.
Tebe bych, národe, Tebe bych nepřežil!

Za srdcem

ZA SRDCEM!

Já nejsem Robert král, ne Douglas, jeho rek,
však srdce moje samo ryčně letí
již napřed v plně vzešlý, ve budoucí věk
tam, kde se nejvíc shemží nepřátelé kletí -.
nuž za ním, k předu, věrné české děti!

A bitvou vysekejte mně to srdce ven -.
toť srdce dobré, dím to sám, však směle,
a věru že vám stojí za kýs horký den,
za paží zdatný vzmach a vlnu krve vřelé
vždy srdce české, je-li české cele!

To moje jest, nechť soudí bůh sám v nebesích! -.
zda jindy duše moje blahem výskla,
než když Tvá líce, lide, samý nach a smích,
a zdali jindy slza do oka mi vpryskla,
než když Tě ruka vraha bídně tiskla? -.
A až je vysekáte, zas jím mršťte dál
přes věků rozhráň, za kynoucí leta
vždy tam, kde nepřátel nám nový vzroste val:
nám Čechům z žárných mečů věčná dána meta -.
rád byl bych při vás do skonání světa!

Ukolébavka Vánoční

UKOLÉBAVKA VÁNOČNÍ

Spi, Jezulátko, spi!
Zas chudých lidí chudé dítě
jen do jesliček uloží Tě -.
ach tolikrát už lidstvu dáno
a Jidáši zas zaprodáno,
spi, Jezulátko, spi!

Spi, Jezulátko, spi!
Spi sladce na tom seně holém,
my dech tajíme všichni kolem,
vždyť Tobě, věčné pravdy synku,
je také třeba odpočinku,
spi, Jezulátko, spi!

Spi, Jezulátko, spi!
a nabeř v spánku nové síly,
máš konat ještě mnohou míli:
té cesty lidstva ku spasení,
té ještě dlouho konec není -.
spi, Jezulátko, spi!

Spi, Jezulátko, spi!
Za Tvé o bratřích naučení
svět vezme Tě zas do mučení,
a než se lidstva pouta zdrtí,
je třeba ještě velkých smrtí -.
spi, Jezulátko, spi!

V ZEMI KALICHU

V ZEMI KALICHU

Jinde-li slunce je -. u nás je sníh,
jinde-li vánek jen -. bouře nás střásá,
zvoní-li po celém světě jen smích,
zoufalá bolest nám srdce až drásá.

Bože, cos nasil trpkosti do této naší země!
Ztrpklý je širý ten náš kraj, ztrpklé je všechno plémě,
trpce lid žije v palácích, trpko se dýše v chýši,
trpká je naše ornice, trpké je víno v číši.
Trpká je sláva po otcích, přetrpké vzpomínání,
trpká je naděj v budoucnost, že až se hlava sklání,
trpce zní píseň národa, trpce vše slovo naše,
trpké jsou kletby z našich úst, trpké i otčenáše.

Věru nemohla snad ani jinde povstat báj ta truchle krásná:
Kdesi v temné hloubi lesa kaplička prý stojí jasná,
kaplička prý bílá, se křížovou lodí,
Kristus pán mši svatou denně číst tam chodí;
zvonek sám mu zvoní, vítr píseň duje,
Když pán Kristus denně sebe znova obětuje.

Ach, vždyť nemohla ta báje jinde povstat skor,
nežli v kraji, kde se denně naděj s smrtí snoubí,
v zemi trpké, jižto tvrdý kámen hor
jako kalichem by kol do kola vroubí.