Orten

Není mnoho cest, nejsou jakékoliv cesty, je jen jediná cesta! Mám o ní něco říci? Mám říci, co chci, co vlastně chci? Pokusím se o to: kdyby (abych hned zpočátku se vyřídil s přípustností), kdyby mne nechali. Chci žít. Kdo se usmívá? Neznám nicjiného, ničemujinémujsem se nenaučil. Věřím-li v Boha, věřím-lijenom v sebe, věřím-li v zástupy, věřím-li ve smrt, věřím-li ve spravedlnost, věřím-li v poezii, nevěřím-li v nic, stále žiji. To je život. To je život, odejdu-li do samoty nebo stanu-li se apoštolem, to je život, spáchám-li sebevraždu, zřeknu-li se všeho, všeho, víry, naděje, lásky, to je život, budu-li pomáhat nebo dám-li si pomáhat, toje život, budu-li trpět, či budu-li štasten, to j e život, bude-li mi zima, či teplo, či dobře, či zle, budu-li mít přítele, či budu-li se trápit touhou po něm, budu-li pracovat, či zahálet, zemřu-li, či narodím-li se, to je všechno život. Nebot i smrt je život, jako narození je život. Co je po smrti, to neznám, tomu jsem se nenaučil, ale nemohu se za ni dívat jinak než zaživa. Žiji, protože to všechno vím. Ale kdybych i nevěděl, přece bych žil. Jsem. Není to tak prosté. Proč to říkám? Řekl jsem: není mnoho cest, nejsou jakékoliv cesty, je jen jediná cesta! Znáte-liji, jste mými bratry. Bojím se o vás. Bojím seještě víc, že žádný, žádný druhý člověk se nikdy nepřiblíží ke kruhu mé cesty. Dotkrie se jej snad v 2~ěkolika bodech, snad jej protkne a tam zevnitř bude tlačit, ale obsáhnout celý kruh? Co víme o neproniknutelnosti? Co víme o ploše svého kruhu, my, uctívači křivek? Má cesta. Nejde o vlastnictví. Jde o úděl.
Ptalijste se, čím že si pomáhám v chůzi. Nuže, slýchával jsem cosi o berlách slov. Neztotožňuji se s tímto obratem. Ano, berle, když jsme sotva povstali a jsme slabí, potácíme se. Jde mi o něco jiného: nohy, nohy slov, nohy s patami, šlapadly, prsty, lýtky, kolénky, stehny, nohy silné, něžné a štíhlé, nohy, nožičky, pádící a loudající se, opilé a smělé, přeskakující a našlapující na špičky, na samé špičky tvrdých hlásek! Nohy, nožičky mé češtiny! Kdyby (abych také ke konci se vyřídil s přípustností), kdyby mne nechali! Kdo? Ti němí, ti s berlemi holí, pušek a krutosti, ti s berlemi hlouposti, nenávisti a pýchy, ti s berlemi chladu, nicoty a vypočítavosti, ti s berlemi mnoha, jakýchkoliv cest. Kdyby mne nechali žít! Někam bych běžel a někam bych také doběhl. S čím o závod? S větrem!
Žíhaná kniho, dnes už jenom na týden, na den lze přemýšlet do budoucnosti. A ty jsi na léta. Jak k tobě mám
[10]
tedy promluviti? Mám tě poprositi o delší časnost? Uměla bys vyplňovat přání? Neznám tě...
Žíhaná kniho, dej mi setrvat na mé cestě! Nedej, aby mne odvedli jinam, na cestu jinou, na cestu kratší! Měj strpení!
Žíhaná kniho, čím tě zasvětit? Takovouto, takovouto malou modlitbou? A spokojíš se s ní?
Dostal jsem dárek, to je krásné, dostávat dárky! A od koho? To já dobře vím! At mi ten dárek zůstane! At se mi vyplní, nebot je to dárek tajemný, nikdo netuší, co se s ním stane, jak se ozve, co poví, čemu zazpívá.
Dárku, dárku, vezmi mé prsty, vezmije a sevřije, naplň mou hrud dobrým vzduchem a sejmi mi s očí neproniknutelnost; navlhči mi rty, dárku, prohni se pode mnou a přijmi mou tíhu, jež se ti pokorně odevzdává.
Jako ta plachá dívka, jež se bála, že se rozplyne v samé lásce, takový bud? A také takový jako láska, jež jí nedala rozp~nouti se!
Zíhaná kniho, zasvěcuji tě čistotě.
15. 12.
Modlitba 15. 12.
Na starém hřbitově, kde se už nepohřbívá, můj první žal,
takový krásný, hluboko se vrývá kamením, travou, tichem, nechápáním, ó Pane Bože, nech mne běžet za ním! Proč jsi mi nohy zavázal?
Krám s knížkami, podloubí, bílá kašna, tudy jde cesta vzhůru, na Barboru, panenka štíhlá, vysoká a strašná, panenka havířů a pana kostelníka
v srdci mi klíčí, tiše odemyká
kamenné tajemství, kamennou Kutnou Horu.
Za sedmi zámky, vid', jsi uschovaná, tolikrát tukal jsem, ach marné zatukání, ó zémě země mé, ó země, jež jsi sama, moci se rozběhnout a tebe dotýkat se, moci tě zase mít a říci: máš mne zase,
jsme zase sami dva, už nejsme, nejsme sami...
[ll]
Návrat
Vše vrací se. Do země, do zahrady, po schodech bolesti.
Pomalu svlékáme své lásky, které vadí, když nemohou se unésti.
Tu poslední, nejtěžší rozloučení, alespoň cípem s sebou chtěl bys vzít. Tak s otcem, matko, který hnije v zemi, můžeš se pláčem polibit.
Kam půjdete však vy, mé stíny malé, na vlhkých stěnách tančící,
až světlo, vaše smrt, vám nenadále zapáli hranici?
Kam ale půjdeš ty, má písni, kam se vrátíš, chtěla jsi přece věčně žít,
kde je smrt, jež tě přijde odzpívati, kde slzy jsou, jež chtějí poh'bit?
17. 12.
,. Jsou dva druhy umělců: jedni přinášejí odpovědi a druzí otáz
ky. Je nutno si uvědomit, jsi-li z těch, již odpovídají, či z těch, kteří se táží; nebot'kdo se táže, není nikd~ tím, kdo odpovídá. Jsou umělecká díla, která čekají a jimž se dlouho nerozumí; nebot' otázka přichází často strašně dlouho po odpovědi.
André Gide: Oscar Wilde
Tělo jest studem duše.
Remy de Gourmont
- Orle! Nebudeš nikd~ méně krut~?
- Ne! Ale mohu se státi velice krásným.
Špatně lOřipoutan~ Prométheus
Nestačí léčiti mor, je nutno umět jej také oplakávati.
Miguel de Unamuno
Oříšek není neštásten ve své skořápce.
Georges Duhamel
Štěstí je strašná věc; drobeček chleba v postelá, stín na tváři, zrnko loísku ve střevíci, a vesmír je ohrožen.
Salavin [G. Duhamel]
Balada
Jsi stará květina, jíž barvy nepomohou. Zraněná vůně, jež se ostře tříští
a voní z minula a s nepatrnou vlohou. Jsi stará květina, květina na smetišti.
Vraníci letí kolem. Hříva a vítr. Prýští,
uhání.
Jsi stará květina na svém životě holém, životě, živůtku, do nějž se prokousala ospalá, pomalá a malá, malá, malá housenka. Objetí! Jak sladké shledání!
Nyní je ticho. Ticho jaksi příští. Teprve přijde. Teprv ztichává.
Jsi stará květina a ležíš na smetišti. Housenko, vůně! Pro tebe snad stačí.
Půjdeš s ní do světa. Půjdeš s ní, půjdeš v pláči, staneš se housátkem! Voň! Hlava? Nehlava!
Touha mé housenky. Ale čert nikdy nespí. Ubohý čert,
jenž nemá žádný sen.
Jsi stará květina a sníh ti rány chladí. Tvé ráno přijde, přijde, krásné mládí, promění smetiště, promění zvadlá slova, promění proměnu, ach, stará písni změn,
kovářík kořínků již novou vůni ková.
[l2]
[l3]
21. 12.
Doma 22. 12. Cesta k mrazu Ach, domove zblízka! Ach, domove! Také tebe je třeba Upustíš život, život upadne milovat zpovzdálečí? Najednoujsou všude cizí kroky, kroky, a rozbije se. které ruší, a daří se jim dokonale narušit mé soustředění. "Snad. Snad je možné, že to vydržíme: rok a lásku." Ale Na malý povzdech vzdálen jemu, zkusils někdy vydržet hodinu? Vydržet deset minut? Vy- který tě s láskou stiská, držet všechno to malé a nicotné, co dohromady nečiní nic, ale po svých trpasličích částech činí vše? Ubohý domove a s kruhem spánku kolem sebe, zblízka, nemohu-li cítit radost, cítím-li jenom nutnost vy- jejž nesmí nikdo překročiti, držeti tě. Já vím, že jsi hloub než na takovém povrchu. Ne- tvoří tě jen hlasy, kroky a překážky. Tvoří tě také cosi tam upustíš život, druhá stránka dne, v mém srdci. Byti docela maličký, když tě všichni opustili, vysoká noc, noc, radujme se, to bývalo dobré. Ale ty se již neumíš zmenšovati, už neumíš vytvořit si svět z deštové kapky, už neumíš ani čekat na jsme na krok všemu vzdálenému, něco velikého, na něco svobodného, na něco zarůžovělého i smrt, i smrt je blízká spánkem, spánkem o samotě. Co umíš? Schovávat se do kou- tů, z nichž právě se odsoukali pavouci. A pak máš hrůzu, s kotoučem spánku kolem sebe, že ses chytil do sítě a že se z ní nevymotáš, že si tě kdosi který je třeba překročiti. přišpendlí do své nesmyslné sbírky vybělených kostí. Kdyby alespoň svítilo slunce! Stane se - a kosti zmrznou Kdyby ted' přišel bratr tvůj, na kost. ty za mrtvého bys jej měl. ,. Kdyby ted' přišla milenka, Hlad po nesmrtelnosti nemohl bys ji milovat. A tu přicházejí, chtějíce nás ošáliti šalbou všech šaleb a vy- Krev pod zem stéká, jen ji zastavuj, pravují nám, že nic se neztrácí, že vše se jen přeměňuje, přetváří ty, jenž jsi zkameněl, a obměňuje, že ani nejmenší částice hmoty nepřijde nazmar a že se neztratí nejmenší jiskřička sa'l~. Jsou lidé, kteří nás tímto chtějí je jí tak málo, brzo, brzo zchladne, utěšiti! Ubohá útěcha! Neznepokojuje mne ani má hmota, ani má bude z ní led a bude tát, s2~a, protože nejsou mé, dokud já sám nejsem svůj, to jest věčný. Ne, netoužím po tom ztratiti se ve velikém Veškeru, v nekonečné nebot vše taje, vše, co zemříti má. a věčné Hmotě a St'le nebo v Bohu! Nechci býti v majetku Boha, chci Upustíš život, život neupadne, ho sám míti, chci se učiniti Bohem, aniž bych však přestal býti tím svým já, které k vám ted' mluví. pozbyl své tíhy, pod rukama tvýma na kámen ztvrdl, kámen ve vesmíru Pakliže se všemi sv~mi silami a smysl~ připoutávám k Bohu, činím tak proto, ab~ mne pozdvihl na sv~ch rukou po mé smrti, trčí a ty, chtěje jej uchopit zjeviv se sv~m nebem mým očím, až se mi budou navžd~ zavírati. do zkřehlých prstů, jimž je stále zima, Ze se klamu? Nemluvte mi o klamu a nechte mne žíti! - Že sním? Nechte mne sníti, je-li tento sen mým životem, neprobouzejte mne studeným srdcem, jež ztratilo víru, z něho. chceš do kamene prosbu rýt.