Puškin-Evžen Oněgin

/XXV/

Doba chce své: i vědec může
přemítat o manikýře,
vyskakuj nevyskakuj z kůže,
mrav popravuje kacíře.
Oněgin zakládal si na cti
jak Čaadajev, v osmnácti
musel být celou sezónu
tak říjajíc lev salónů.
Tři hodiny se ostražitě
prohlížel v lesku zrcadel,
a pak svou krásu vyváděl
na boží svět jak Af rodíte,
když chtivé oči pokochá
rozmarnou maskou jinocha.

/XXVII/

Takhle se nikdy nehnem z místa,

víte co, radši doženem

ztracený čas, než fiakrista

dojede k cíli s Evženem.

Řetězy vozů na ulici,

pod krovy domů dávno spící,

poblikávají rozverně

světýlkem v každé lucerně

a duhovou tříšť sypou na sníh,

vznosný dům kolem dokola

giriandou ohňů plápolá

a okna stínohrami krásných

dámských i pánských účesů

zvou módní bloudky do plesu.

ALEXANDR SERGEJEVIČ PUŠKIN: EVŽEN ONĚGIN..

/XXI/

Potlesk. Teď přišel Evžen. Vkročí

psst nepsst klidně do řady,

lorňonem vyzbrojuje oči,

přejíždí první pořadí,

pak všechny zbývající lóže:

po tvářích, po výstřihách klouže
bez zájmu, bez zalíbení,
na všechny strany vymění
pozdravy se známými pány,
pak lorňon, chvíli zvednutý
k jevišti, klesá ... zívnutí:

„Ty balety jsou k uzoufání!
Co na tom koho upoutá?
Mám po krk už i Didelota." '

/XXIII/

Verš možná ani nedovolí

vylíčit věrně onen sál,

kde se žák estetické školy

oblékal, svlékal, převlékal.

Všechno, čím vyhovuje módním

zálibám galanterní Londýn,

co štědré baltské přílivy

přinesou za tuk, za dříví,

všechno, co s neúnavnou snahou,

důvtipná Paříž vyrobí

na každé roční období

pro své i pro obecné blaho,

všechno dal svět té neskrovné

krasovědecké studovně.



/XXIV/

Turecké jantarové dýmky,

rosenthal s fauny, s růžemi,

bronz, křišťál, schránky na kelímky,

kolínské vody, parfémy,

rovné i prohnuté nůžky,

pilníčky — krátký, dlouhý, úzký,

kartáčky, které zušlechtí

vše od zubů po nehty.

Vzor potrhlého filozofa,

Rousseau (už zase odbočím)

nemohl pochopit, proč Grimm

si leštit nehty před ním troufá.

Sám reformátor, nesporně

byl tehdy proti reformě.

/XXVI/

Modely, které oblékal si,
popsat vám do všech detailů,
tak aby povolaní znalci
mi uštědřili pochvalu,
mohl bych se sebejistotou
a klidně, jsem tu přece proto,
má to však háček: nevím, jak
říct rusky PANTALONY, FRAK,
a už teď vidím (v celé šíři
chápu svůj hřích), že nemohu
chtít slušnou známku ze slohu:

cizími slovy zrovna hýří,

i když znám zkratky jazyků

v Akademickém slovníku.

ALEXANDR SERGEJEVIČ PUŠKIN: EVŽEN ONĚGIN..

/XIX/

Mé bohyně! kde jste? svým zdrávas
vám znovu srdce otvírám:

jste to vy? nebo jiné za vás

jen po vás zdobí prázdný chrám?

uslyším vaše nebeschóry?

vznese let ruské Terpsichory

mé oči k svaté sféře snů? ...

anebo — zklamán — naleznu

cizí svět na dřevěné scéně

neposvěcené uměním?

lemonem kouzla zbaveným

přihlížet budu znechuceně

křečovitému veselí

a želet těch, jež zmizely? ...



/XX/ /XXII/

Divadlo hučí. Zlatolesklá

nádhera lóží, balkónů.

Netrpělivost párkrát tleskla,

šum rozhrnuje oponu.

Třpytnější třpytu, lehčí pěny,

dech kouzlem smyčce podmaněný

nad hlouček dryád vyplouvá:

Avdoťja Istomínová ...

Na špičku stoupá, polehoučku

zakrouží kolem dokola,

skok, vzlétla, povzdech Aeola

nadnáší tetelivou vločku,

květ vadne, vzrůstá v lodyze

a nožky hrají PAS BŘIŠE.

Ještě roj andělíčků v letu

směle se vrhá na ďábly,

u vchodu ještě siluetu

lokaje nohy zazábly,

ještě to v řadách zleva zprava

čpí, plácá, kašle, posmrkává,

ještě se v hale s večerem

neloučí světlo luceren,

ještě se koně, dlouhým stáním

promrzlí, uzdám vzpouzejí,

u ohňů kočí v livreji

spílají pánům nebo paním,

jen Evžen čas už nemámí:

domů a do oblékárny!