Orten-básně

Vždyt slzy špatně tekou, jinam měly odplavit žal,
pro samou lítost plakat zapomněly pramínkem polibků, jímž spojiti se mohu, když podívám se vzhůru na oblohu,
s ústy, jež nikdo nelíbal.
29. 12. Přijde čas, kdy porozumímé řeči ptáků.
Tato slova, jimž dala promluviti náhoda jedné překrásné noční chvíle, slova, jež mi otevřela dveře ke světu zcela novému a dosud neznámému, slova, jež napovídají budoucnost cesty mé duše. Bylo řečeno: Spoutali život, určili jej, roztřídilijej. Tomu, coje také živé, přiřkli úlohu němých věcí, služebnic nebo škůdců člověka.
V čase velikého stesku po té, ježjako by mi byla souzena (lze-li mluvit o soudu při takové kráse), v čase chrchlání a potu, v čase únavy, malých zlobení, vytrhování a nejistoty, v čase, který bývá, jako bývá vše ostatní, v tomto čase jsem tě nalezl, napovídající slovo. Budu se učit, slibv.~ji, budu pilný, poslušný a t~'pělivý, až přijde pěnkava a řekne mi, že jsem dobře zpíval, jen někdy že mi to ještě skřípá, ale i to se poddá a budu zpívat čistě (snad jenom při rýmě ne, ale to budu raději tiše). Poletí havran a já budu vědět, co kráká! Poletí skřivan a já se dozvím, že se zalyká z touhy po miIence. Já také, skřivane, bratře.
Rty písně 29. 12. Když Pán Bůh tvořil svět (ach dávno už je tomu),
tu z kolíbky uhnětl kolibříka
a všemu ústa dal, oblázkům, psům i stromům. Rty stromů, listí, které táhle vzlyká,
rty kamenů, to táhlé mlčení,
rty psů, rty bědných psů, kterými lano smýká. Ó listí usmýkané po zemi,
ó věčná zimo skal a žebráka, jenž klečí na mrazu almužen v naprostém šeření!
[ls]
Písničko potůčků, písničko, čistá řeči, až porozumíme, tu ze snu našeho
zrodí se nová řeč, řeč, která navždy léčí
smrtelně živého.
1. 1. 40 Praha Ted'je Nový rok, půl třetí ráno. Drobet opil~ý, umluvený,
celkem š~astný, tak jej začínám. A v jižních Cechách, tam mě mají rádi, to je vlastně úžasné. Možná, že kdybych znal podrobnosti, že by se mi to už ani tolik neh'bilo, ale to nevadí. Přede mnou stojí dvě pitomá prasátka, jedno je mé a jedno tvé, krabice s ořechy a jablky, jedno si ještě před spánkem sním. Aještě nikdyjsem takhle pozdě nepsal,jenomjednou, ale to byla ošklivá noc s ještě ošklivějšími komplexy. Kde jste, mí přátelé? Kde jste, básničky? Mám v hlavě rozsvíceno, jak říkal Ota, přeji si zhasnout, za chviličku, za chviličku zhasnu, jen co dopíšu stránku, sním jablko a přečtu si nějakou hezkou básničku. Na ulicíchje plno opilých. Je to tak podivné, krásný snížek leží na tom všem a člověku se zdá, jako by nebyla ani válka, ani "události", ani hloupost na světě, jako by byla jen něha, která mne ted překrásně stiská a naklání mé srdce k tomu místu, na němž dýchá Nejsladší dívenka, jakou si kdo umí vymysliti.
Holub na střeše 1. 1. Bohuslavu Březovskému
Ty jsi ho, puško, zastřelila. Ó počkej, počkej, bude soud! Nahluchlá rána se do hrdélka vryla. Mohl ji přeslechnout.
Ty nevíš nic o snech a o vrkání, ty máš jenom svůj cíl,
to malé kolečko, jež neumí se bránit. Ty jenom ptáš se: dobře zalícil?
Zabloudil holoubek, zabloudil nevědomý a nedoptá se po nikom.
V korunách skáče. Kde my vidíme domy, on myslí si: hle, strom...

Jednoho dne
Jednoho dne přijde k tobě dítě. Přijde a poprosí,
abys mu řekl něco smutného a veselého zas. Co řekneš mu? Co povíš?
Travičku děvče žalo si
a mělo rozpuštěné vlasy. Travičku děvče žalo si
a přitom zpívalo si divukrásnými slovy.
A bylo zima a byl mráz. Mráz, to je nejlepší malíř.