A.S. Puškin - Evžen Oněgin

/XXX/

Kolik let života mi odnes

proud pochybených radostí!

Plesy však miloval bych dodnes,

chtít hazardovat se svou ctí.

Mám rád vzruch střásající tíhu,

vír mládí, růže u výstřihů,

třpyt, harmonii kroků, těl,

tančící nožky... bohužel

tři páry štíhlých nožek stěží

na celé Rusi najdeme.

Jak pronásledujete mě,

vy dvě ... Už volný, bez otěží

té vášně, marně unikám

do bdění, do snů ... není kam.

/XXXI/

Kdy zapomeneš? v poušti? v městě?
blázínku, prcháš do dálek?
Ach milované nožky! kde jste?
kde hladíte kment fialek?
Orient dal vám slunné věno,
ponecháváte nedotčenou
sněžnou pláň v kraji severu:

znáte jen hebkou nádheru
a dotek měkce sametový.
Jak dávno, vámi okouzlen,
jsem zapomínal na svou zem,
na slávychtivost, na okovy?
Kde mému štěstí konec je?
Zarostly vaše šlépěje...