A.S. Puškin - Evžen Oněgin

/XXXVI/

Jenže ples, ten i v osmnácti

unaví, ráno neráno

miláček přepychu a slastí

má v šeru měkce ustláno.

Vstává až v poledne a znova

do stejně rušné noci vplouvá,

zas pozvánky, a nejmíň tři.

Včera, dnes, zítra, pozítří.

Jak prosím? Jestli poznal štěstí,

když nebyl otrok závazků,

když neměl nouzi o lásku,

o dary mládí, o neřesti?

Zda užíval si vesele,

zdráv na duchu i na těle?

/XXXVII/

Ne, svět ho znudil tím svým rájem,

v srdci měl tíhu únavy,

po krátkém čase ztrácel zájem

o celé krásné pohlaví,

a nevěry ho omrzely...

přestával chodit za přáteli,

i přátelství se rozklíží,

když krocanovi s lanýži

máte dát bublinkovou lázeň

a sypat vtipy z rukávu,

ač to chce obklad na hlavu...

bývával do soubojů blázen,

teď pohrdal však čímkoli:

půtkou slov, šavlí, pistolí.


/XXXVIII/

Chorobou, na niž jednou zhynem,

nezjistí-li se příčina,

po našem CHANDROU, jinak

SPLÍNEM,

nakazil se můj hrdina

pomalu sice, ale jistě...

ne že by si snad božekriste

chtěl vehnat kulku do čela,

chuť žít však ztratil docela ...

Childe-haroldovsky chmurný, bledý,

jak přízrak když se objeví,

whist, klípky, něžné úsměvy

či vyzývavé nápovědi,

nic nechce znát, nic nevnímá

nepřítomnýma očima.

A.S. Puškin - Evžen Oněgin

Diana krásu ňader, Flóra
'nabízí zrakům sličnou tvář,
v mých očích ale Terpsichora
má kolem nožky svatozář.
Půvabem štědrým na přísliby
nejlákavějších SNAD a KDYBY
děj vroucích přání rozvíjí
v srdci i ve fantazii.
Elvíno, stokrát okouzlí mě
tvá nožka cestou v kočáře,
v zeleni lučin na jaře,
na šedé mříži krbu v zimě,
na lesku parket, na písku
i na pobřežním skalisku.

I jiný sen si připomenu:

má ruka nožce nabídla
náramek přešťastného třmenu,
dlaň cítí lehkost chodidla ...
zase roj představ... zase letmý,
prchavý dotek budí ze tmy
srdce už slepé pro rozbřesk,
zase ta láska, zas ten stesk...
Mlč, povídavá lyro! Pyšné
i bez tebe jsou víc než dost,
nestojí za mou posedlost,
za touhu, za milostné písně.
Dokážou kouzlit něžnost, cit
a—na podpatku otočit!


Závidím moři: vlnu s vlnou

spojoval nedočkavý chvat,

když pospíchaly láskyplnou

hrou jejím nožkám poctu vzdát.

Tolik jsem toužil cítit na rtu

tep krve v ohbí něžných nártú!

Za času bouří, unášen

náruživostí pro vášeň,

nikdy jsem nechutnal až u dna

tak hořkou touhu navždy srůst

s růžemi tváří, s krví úst

či zlíbat ňadra k smrti svůdná.

Nikdy mě nepropadala

touha tak zlá, tak zoufalá!



Co Evžen? Dřímota mu krade
v kočáře oči zpod víček
a ranním ptákům v Petrohradě
už odbubnoval budíček.
Kupec se otřepává po snu,
hauzírník vleče plnou krosnu,
drožkář svou archu ochoty,
mlékařka konve od Ochty.
Procitá milý neklid jitra.
Rolety drnčí, modrý dech
komínů stoupá z bílých střech,
pod čákou pekařova chytrá
německá lebka měří mráz
skulinkou svého VASISDAS.