Alexandr Sergejevič Puškin - Evžen Oněgin

/XXXIX-XL-XLI-XLII/

Královny exkluzivních kruhů,
vám poroučel se nejprve,
komu by dnes šel taky k duhu
chlad, jenž vám přešel do krve!
Někdy i dáma něco poví
o Benthamovi, o Sayovi,
většina z nich však vymyslí
jen nehorázné nesmysly.
Navíc jsou to tak ryzí skvosty,
tak dbalé na věrnost i čest,
tak přesné v řeči očí, gest,
tak prostoupené vznešeností,
tak prosté sebemenších vin,
že samy jak mor šíří splín.


/XLIII/

Půvabné kvítky, pak i s vámi,

s kterými v milostivé tmě

petrohradskými uličkami

co chvíli drožka prolétne,

můj Evžen pobyl naposledy.

Zamkl se před vábnými rejdy,

odpadlík, na pět západů,

zívl, vzal pero na radu,

chtěl psát — ne ovšem bez oddechu,

spíš bez práce, a z čmáranic

nevzešlo proto zhola nic,

nedal se k nezmarnému cechu

těch tovaryšů, o kterých

pomlčím jako jeden z nich.

/XLIV/

Když hnal ho zase k beznaději

nečinný depresivní stav,

chtěl zkusit, zda mu neprospějí

myšlenky jiných moudrých hlav.

Narovnal knihy pěkně do řad,

četl a četl: ale pořád

nic k jádru věci, všude než

chiméry, návod k nudě, lež ...

každá je spoutaná svým slohem,

ta má řeč stářím vybledlou,

tu staromilství posedlo.

Jak ženám dal i knihám sbohem,

prach, pod nímž přišly o život,

pietně zastřel černý klot.