1415

Pomalu pět set let již tomu bude,
co, mistře Jene, v dálné Kostnici
jazyky ohně popravního rudé
přestaly šlehat na tvé hranici,

co z prolité tvé krve zrodila se
národa velká píseň hrdinná,
jež ve vzpomínek slavných smutné kráse
se zachovává z otce na syna.

"Pro pravdu zemřel jedinou a věčnou!"
pastoři duchovní i z laiků
kážou a s myslí pokojnou a vděčnou
očima kroutí zbožně ze zvyku.

A neznajíce ovšem cílů vyšších
tvé proceďují sítem křesťanství,
tvé traktáty čtou o smrtelných hříších
a nad dušemi touží po panství.

Pravdu lze hledat, ale neumírá
se pro ni; kde je, kdo to v světě ví?
Všem cizí je tvá asketická víra,
jimž cizí nejsou ducha objevy:

Že pokrytectvím pohrdal's a maskou,
že upřímných jsi slov byl milovník,
všech neohrožených jsi srdcí láskou
co pravdy velký, smělý bojovník.

V zlých časech

Zazněl pláč matky domoviny
nad nepodařenými syny.

Jak mají občané být řádní,
když krade starosta a radní?

Jak možno za vlast bojovati,
když z Vídně na volby se platí,

a když muž vaší důvěry je
zároveň ve službách policie?

Pochybné osobnosti všecky
očima kroutí pokrytecky:

- Písničku spusťte zase jinou,
vždyť zadáme si před cizinou.

- Též nedůvěra k politice
šíří se v lidu víc a více. -

Zbabělci, strašte svoje tchýně
a ženy. Co nám po cizině?

Ta o nás malý zájem jeví
a ani, zdali žijem, neví.

A lid ať myslí víc jak dosud,
než svěří někomu svůj osud.

Jen huba ho pak neomráčí
a mazanost mu nepostačí.

S myšlením přijde láska k činu,
jež osvobodí domovinu.

Besedy

Ruce si tisknem, výtečně se známe,
však jsme si stále cizí, třeba že
otázky různé hlučně rozbíráme,
když opojná noc jazyk rozváže.

Ctím vás. - Spíš opak je to nežli chtění,
a tož to také není nevděčnost,
že mimo vás mé srdce umíněné
vyhledává též jinou společnost.

Zem dálná otevírá svoje hroby,
z vyhaslých očí padá dřímota;
důvěrně u mne hosté z jiné doby
dál spřádají sny svého života.

Marie Baškirceva zoufalá se
pře s Bohem, světem, se svou rodinou,
pokašlává a zmírá v mladé kráse
uštvána marné slávy vidinou.

Zapíjí Musset s tváří usměvavou
vzpomínku slepých vášní vraždících,
a Verlaine s holou ovázanou hlavou
zří do mlh po polích se plazících. –



Návštěvy tichých hostí zanechají
tajemné znamení ti ve zraku.
Jak divné večer ulice se zdají!
A živí v nich vzhled mají přízraků.

Vzpomínka

Postavu její štíhlou vidím zase
i lesklý vlas, jenž vlál jí do čela,
když za večera z Favoritenstrasse
k domovu do předměstí kráčela.

Miloval jsem ji. Měla bledé oči
a byla vždycky stejně rozmilá,
ať o své kočce nebo o výročí
březnové revoluce mluvila.

Rozešli jsme se rozezleni čímsi.
Dnes je to jedno. Jen když na břichu
se doma válím a tak pomyslím si,
co stát se mohlo, je mi do smíchu.

Snad bych byl dokonce i dostudoval,
za ženu vzal si ji a domácnost
si zřídil teplou, děti bych snad choval
a vštěpoval jim v útlá srdce ctnost.

Stalo se jinak. Láska klesá v ceně
tou měrou, jakou rostou nabídky.
Jsem svoboden. Dnes večer půjdu k ženě.
Jde právě od lékařské prohlídky.

Život je hloupý. Zošklivena všecka
má duše někdy počne toužiti
po zlatém slunci pradávného Řecka.
Tam stálo za to život prožíti.

Tam požitek a rozkoš slinou hříchu
židovská nekazila morálka,
a v olivových sadů vážném tichu
filosofií kvetla zahálka.

Tam v pyšně kráse kvetla lidská těla
a vášeň žhnula v krvi hetéry,
a mládež v boji slavnou smrtí mřela
pod mečů třeskutými údery.

To všecko je tak dávno, že to ani
už není pravda. Snad jen odkazem
umělců dávných hypnotizováni
truchlíme nad vysněným obrazem.

Ponížení

Dvě modré oči smutně v sny mé svítí.-
Snad za hříchy mé vášně je to trest.-
Mně teskným žalem rozvlnily žití
a kdo ví, komu v touze budou kvést.

Můj smíchu cynický, proč mlčíš dneska?
Vždyť plno žen je večer na ulicích,
a mezi nimi stvořeníčka hezká,
smyslné růže žhnou jim na lících.

Zmlknul můj smích i hrdost má a síla.
Před holkou hrbím hřbet svůj odporně,
jež přede mnou své dveře přirazila.
0 kousek lásky žebrám pokorně.



Píseň zhýralého Jinocha

Nezemru já od práce,
nezahynu bídou,
nezalknu se v oprátce,
skončím syfilidou.

Nezemru já u holky
ani na silnici.
Zemru volky nevolky
klidně v nemocnici.

Nezískal jsem za živa
lásky skutky svými.
Jeptiška jen šedivá
oči zatlačí mi.

Nad mou mrchou stáhne clown
tvář svou v smutnou masku:
"Zemřel tady vilný Faun
na nešťastnou lásku."

Otec a syn

Bylo tak asi patnáct roků mi.
Týral jsem bližní svými rozumy.

Na všechno díval jsem se z hlediska
a vycházel jsem ze stanoviska,
názory měl jsem, v lidském životu
jsem cenil pouze mravní hodnotu,
také jsem choval pevné přesvědčení
o sociálních zmatků rozuzlení.





V své rozumnosti ovšem otce svého
jsem nemiloval jako takového,
než viděl jsem v něm předem člověka.
S odvahou, jež se pravdy neleká,
jsem přísně jeho život kritizoval,
neboť můj otec se mi divně choval.

Co večer chodil otec do hospody
a pil tam těžké pivo místo vody.
Když viděl jsem, že pije toho tolik,
konstatoval jsem, že je alkoholik.
Postrádal republikánských všech ctností
a vystupoval v zájmu veřejnosti
jen k vůli osobní své zábavě.
V novinách čítal klepy hltavě
a různé zprávy. Sebevzděláním
se neobíral ani před spaním.
Žil obklopený špatnou společností
ku vážným věcem v hříšné netečnosti.

Bylo tak asi patnáct roků mi,
týral jsem bližní svými rozumy.
A roky míjely. A za ta léta
poznal jsem lidi, viděl kousek světa.

K mudrcům vážným do školy jsem chodil
a taky jsem si holky domů vodil,
co ctil jsem kdysi, na to jsem pak plival,
pod okny ženským hloupé písně zpíval
a bojoval jsem s větrnými mlýny.
Mládí má právo na své osloviny.

A po tom všem teď žiju s drzým klidem
na obtíž bližním a všem řádným lidem.
Večer co večer chodím do hospody
a piju těžké pivo místo vody,
a poněvadž ho spotřebuji tolik,
konstatoval jsem, že jsem alkoholik.
Postrádám republikánských všech ctností
a vystupuji v zájmu veřejnosti
jen k vůli osobní své zábavě.
V novinách čítám klepy hltavě
a různé zprávy. Sebevzděláním
se nebavím už ani před spaním.
Vesele žiju v špatné společnosti
ku vážným věcem v hříšné netečnosti.

Nikdy jsem boha neobtěžoval

Nikdy jsem boha neobtěžoval
v modlitbách k nebi spínaje své dlaně.
Taky jsem nikdy nerespektoval
miláčků jeho, pomazaných páně.

Konstituce, ta mi k smíchu je.
Poselstvo o potřebách říše žvaníc
na sněmu národ reprezentuje.
Do vůle lidu však mně není pranic.

Jde o to, co mi vhod. Groš měděný
však nedám za to, kdo mi předpisuje,
zda prezident či vladař zděděný,
či zákon, který lid si odhlasuje.

A pokrok? Statistickým podvodem
se podlepují nudné utopie.
Tomu se říká mezi národem
vědecká sociální teorie.

Lid ztratil nebe a svou budoucnost.
Ráj pozemský si v duchu kreslí raděj'.
Já ale nemám víry v budoucnost,
v třeskutých mrazech zemřela má naděj'.

Jsem anarchista, ale nejsem vrah,
jsem papírový jinoch revoluční.
Dosud mne baví to. Však mám jen strach
že při tom člověk přec jen časem ztuční.

Konečně s názorem svým na život
kandidovati mohu v městskou radu
a s praporem - když mi to bude vhod –
o božím těle jíti na parádu -.

Jarní noc

Jarní noc působí sic blahodárně,

těžko však radovat se o vodě.

Má garderoba visí v zastavárně,

jako já visím v každé hospodě.



Je v světě velmi málo dobrých lidí

a ještě méně je tu kreditu;

za svoji zbytečnost v mé kapse stydí

se domovní klíč a klíč od bytu.



Rodičům lezou za nehty mé dloužky

a nešetřím jich, synek nevděčný,

a dělám všecko, jenom ne své zkoušky.

Však dobře vím: jsem člověk zbytečný.



Mne těší jen, že každý zbytečný je,

poslední trhan jak muž výtečný,

že zbytečné je všechno, co tu žije

i nežije. - Jsem člověk zbytečný. –

Spira

lInside there is something gnawing
with silken jaws and wax teeth.
It holds me still in pureness
like a circle whose middle is my cage.

While you went away from me
I was ever tightening my circle.
A spiral cut in glass.
A flower's bloom dropping petals.
A winnowed ball of yarn
spilling color.

I see the inside of your thigh
brilliant in its smoothness,
and I spiral ever closer to your edge.
Paper cut touching I burn
bleeding without pain.
How could I spill so easily
without knowing why?

When I hear your voice
there is no quenching this ache
to hold you.
Like one who draws near and then forgets
the story they came to tell,
I circle you waiting for thread's tautness
to draw us ever closer
though I know not how.

The final luxury is the kiss
of your boundless heart.
The final beauty so pure
all else limps behind blissfully in your wake.
Drawing from your shadows
the light of saplings
lurking on the forest floor.

If I could unbutton you,
take your dress down
I would see a map of my universe.
A phantom limb, grown from
my body like wings sprouting from a chrysalis
reaches for you.
It is the hand of clarity
desperate for your skin
so powerfully bidden
as though a shimmering block of light
cut from black velvet,
stood before me.
And all I could do was to reach out
and touch it,
not knowing why,
but utterly unafraid.

Folded Things

So often I have bared my soul
and spread its wealth around me
relishing its golden hue.
So often there were poems, paintings, music
that flowed in one stream
that held messages that only I could hear.
But I would take them and
fold them into something I hoped others
would also hear.
So often the folded thing
would resonate in solitude
yet escape the touch of another.
So often I would look to you
and hope that you would see and hear
what I have seen and heard.
But the message would waver
and disappear like smoke ascending into air.
So often I have wondered
why there is no one to share these folded things;
as if only I could understand
their solitude.
As if only I could feel their heartbeat
beneath the emptiness in which they sleep.

If all of these are summed
and divided by love
you would know them as your own children.
You would see them as they are.
Yet they are mysteries viewed
as mere elements of time.
So often I have taken these folded things
and left them behind
for others to unfold and wear.
And when I look back
at their clothing they appear like stars
against the persistent blackness.
Like comets dancing to the forbidden music
of another world.
Calling so softly... when it is heard,
the folded things unfold their beauty
and nothing is forbidden again.

Warm Presence

I once wore an amulet
that guarded against the forceps of humanity.
It kept at bay the phalanx of wolves
that circled me like phantoms of Gethsemane.
Phantoms that even now
replay their mantra like conch shells.
Coaxing me to step out and join the earthly tribe.
To bare my sorrow's spaciousness
like a cottonwood's seed to the wind.

Now I listen and watch for signals.
To emerge a recluse squinting in ambivalence
inscribed to tell what has been held by locks.
It is all devised in the sheath of cable
that connects us to Culture.
The single, black strand that portrays us to God.
The DNA that commands our image
and guides our natural selection of jeans.

Are there whispers of songs flickering
in dark, ominous thunder?
Is there truly a sun behind this wall of monotone clouds
that beats a billion hammers of light?
There are small, flat teeth that weep venom.
There is an inviolate clemency
in the eyes of executioners while their hands toil to kill.
But there is no explanation for
voyeur saints who grieve only with their eyes.
There is only one path to follow
when you connect your hand and eye
and release the phantoms.

This poem is a shadow of my heart
and my heart the shadow of my mind,
which is the shadow of my soul
the shadow of God.
God, a shadow of some unknown, unimaginable
cluster of intelligence where galaxies
are cellular in the universal body.
Are the shadows connected?
Can this vast, unknown cluster reach into this poem
and assemble words that couple at a holy junction?
It is the reason I write.
Though I cannot say this junction has ever
been found (at least by me).

It is more apparent that some unholy hand,
pale from darkness, reaches out and casts its sorrow.
Some lesser shadow or phantom
positions my hand in a lonely outpost
to claim some misplaced illuminance.

The phantom strains to listen for songs as they whisper.
It coordinates with searching eyes.
It peels skin away to touch the soft fruit.
It welds shadows as one.

I dreamed that I found a ransom note written in God's own hand.
Written so small I could barely read its message, which said:
"I have your soul, and unless you deliver--in small, unmarked
poems--the sum of your sorrows, you will never see it alive again."

And so I write while something unknown is curling
around me, irresistible to my hand, yet unseen.
More phantoms from Gethsemane who honor
sorrow like professional confessors lost in their despair.
I can reach sunflowers the size of
moonbeams, but I cannot reach the sum of my sorrows.
They elude me like ignescent stars that fall nightly
outside my window.

My soul must be nervous.
The ransom is too much to pay
even for a poet who explores the black strand of Culture.

Years ago I found an
impression--like snow angels--left in tall grass
by some animal, perhaps a deer or bear.
When I touched it I felt the warm presence of life,
not the cold radiation of crop circles.
This warm energy lingers only for a moment
but when it is touched it lasts forever.
And this is my fear: that the sum of my sorrows will last forever
when it is touched, and even though my soul is returned
unharmed, I will remember the cold radiation
and not the warm presence of life.

Now I weep when children sing
and burrow their warm presence into my heart.
Now I feel God adjourned by the
source of shadows.
Now I feel the pull of a bridle,
breaking me like a wild horse turned
suddenly submissive.

I cannot fight the phantoms
or control them or turn them away.
They prod at me as if a lava stream should
continue on into the cold night air
and never tire of movement.
Never cease its search for the perfect place to be a sculpture.
An anonymous feature of the gray landscape.

If ever I find the sum of my sorrows
I hope it is at the bridgetower where I can see both ways
before I cross over.
Where I can see forgeries like a crisp mirage
and throw off my bridle.

I will need to be wild when I face it.
I will need to look into its unnameable light and unravel
all the shadows interlocked like paper dolls
and cut from a multiverse of experience.
To let them surround me
and in one resounding chorus confer their epiphany so I
can hand over the ransom and reclaim my soul.

When all my sorrows are gathered round
in an unbroken ring I will stare them down.
Behind them waits a second ring,
larger still and far more powerful.
It is the ring of life's warm presence
when sorrows have passed underneath the shadows' source
and transform like the dull chrysalis
that bears iridescent angels.

In the Kindness of Sleep

I visited you last night when you
were sleeping with a child's abandon.
Curled so casual in sheets
inlaid by your beauty.
I held my hand to your face
and touched as gently
as I know how
so you could linger with your dreams.
I heard soft murmurs that only angels make
when they listen to their home.
So I drew my hand away
uneasy that I might wake you
even as gentle as I was.

But you stayed with your dreams
and I watched as they found their way to you
in the kindness of sleep.
And I dreamed that I was an echo of your body
curled beside you like a fortune hunter
who finally found his gold.
I nearly wept at the sound of your breath,
but I stayed quiet as a winter lake, and bit my lip
to ensure I wouldn't be detected.

I didn't want to intrude
so I set my dream aside
and I gently pulled your hand from underneath
the covers to hold.
A hand whose entry into flesh
must have been the lure that brought me here.
And as I hold it
I remember why I came
to feel your pulse
and the beating of your heart in deep slumber.
And I remember why I came in the
kindness of sleep...
to hold your hand, touch your face
and listen to the soft breathing
of an angel,
curled so casual in sheets
inlaid by your beauty.

Forgiver

Last night we talked for hours.
You cried in unstoppable sorrow,
while I felt a presence carve itself into me
source and savior of your dragging earth.
You feel so deeply, your mind barely visible
staring ahead to what the heart already knows.
I see the distance you must heal.
I know your pacing heart bounded by corners
that have been rounded and smoothed
like a polished stone from endless waves.
For all I know you are me in another body,
slots where spirits reach in to throw the light
interpreting dreams.
Prowling for crowns.

Are there ways to find your heart
I haven't found?
You, I will swallow without tasting first.
I don't care the color.
Nothing could warn me away.
Nothing could diminish my love.
And only if I utterly failed
in kinship would you banish me.

Last night, I know I was forgiven.
You gave me that gift unknowing.
I asked for forgiveness
and you said it was unneeded;
time shuffled everything anew and it was its own
forgiver.

But I know everything not there
was felt by you and transformed.
It was given a new life, though inconspicuous,
it wove us together to a simple, white stone
lying on the ground that marks a spot of sorrow.
Beneath, our union, hallowed of tiny bones
beseech us to forgive ourselves
and lean upon our shoulders
in memory of love, not loss.

Blame settles on no one;
mysterious, it moves in the calculus
of God's plan as though no one thought
to refigure the numbers three to two to one.
The shape stays below the stone.
We walk away,
knowing it will resettle
in our limbs
in our bones
in our hearts
in our minds
in our soul.