ROMANCE o JAŘE 1848

Čas oponou trhnul -. a změněn svět!
Kam, kam padlo lidstvo staré?
Ej, kamkoli tázavý letěl hled,
vše nové, tak mladě jaré!
A ve vzduchu šuměla divná báj
a pěl nám ji sad, pěl ji haluzný háj,
i pěl nám ji údol i horstva tem,
a pěla ji celá nám širá zem
a pěli jsme: "Volnost -. volnost!"

Tak leskLá teď čela, tak kyprý ret
a pohled tak vlhce řásný,
krev na rubín mladla, sval změnil se v květ
a každý byl člověk krásný!
Nám ve jedno splývala noc a den,
den samá byl tužba, pln záře sen -.
my chvěli se, nevěděli oč,
my smáli se, nevěděli proč -.
ach příznaky první lásky!

Jak ku svatbě hluknul se mužstva roj,
druh druhovu ruku třímal,
a jásavě ku předu šel ten voj,
byť osud i v děla hřímal.
Kde klobouk tam péro, kde bok tam zbraň -.
kdo tyranem, prchni, chraň se, chraň,
jeť ztracen, kdo ve smích by statnost bral,
z těch každý by stokrát život dal
Za národ i lidstvo celé!"

I příroda všude se leskla kol,
den každý jak vyhejčkaný,
měl modroučkou na sobě kamizol
a zlatem byl obetkaný.
Kraj celý jak bálová síň se skvěl,
kdes pod zemí hudba, vždyť tančil, kdo šel
sám pánbůh nás pokynem k tanci zval
a blažen se nad námi usmíval:
"Nuž konečně lidmi tedy!"

ROMANCE O KARLU IV

Král Karel s Buškem z Vilhartic
teď zasedli si k dubovému stolu -.
ti dva už pili mnohou číši spolu
a zapěli si z plných plic.
"Nuž dej sem zlaté číše, páže,
a nalej vína -. dolej výš -.
dnes, pane Bušku, čehos zvíš!"
král Karel vesel káže.

"Zde po tom víně, Bušku, slyš,
domácí slunce naše vloni hrálo -.
toť první víno, které v Čechách zrálo -.
aj tedy vzhůru, pijme již!"
A pili -. král však náhle prsknul:
"To že je víno? tenhle kvas?
vždyť křiví ústa, láme vaz!"
a zlostně rukou mrsknul.

"Eh -. vezu révu z Burgund sem,"
král dál a dál si v zlosti svojí vede,
"a takovouhle peluň mně z ní svede
ta velebená česká zem!
Jsem přesvědčen, když broskve vsadím,
že sčesám trpké trnky s nich,
a chceš-li klidit pustý smích,
zde růže sázet radím!

Však jaká země -. taký lid!
vás kdyby učit chtěli všichni svatí,
zda všimnou si jich Češi paličatí -.
buď svatý rád, když není bit!
Jak bych zde mlátil otep slámy!
Nechť chci co chci, za krátký čas
se všechno jinak zvrtne zas -.
mám já to bídu s vámi!"

Přec zase číši k ústům zdvih,
a napiv se, své velké dobré oči
teď kradmo přes stůl po soudruhu točí,
ten však je jako pěna tich.
Jen -. aby marně nezahálel -.
pan Bušek máčel zub a pysk
a víno ku půnebí tisk
a po jazyku válel.

"Ba je to bída," děl zas král
a rychle zavdal sobě vína znovu,
tak ry chle, jak by bránil zlému slovu;
však kolem úst již úsměv hrál.
"Mám žízní umřít? -. na mou víru,
Tys oslep, páže -. nevidíš,
že přede mnou je prázdná číš? -.
a dej mi dobrou míru!
Pij, Bušku -. již se nezarmuť -.
a poslyš, co Ti král Tvůj moudrý praví:
můj jazyk je jak známo vybíravý -.
a našel již v tom víně chuť.
Víš -. zkoumat třeba, Bušku milý,
to víno má svůj zvláštní ráz,
zprv trpké, ale milé zas -.
my, myslím, se už vpili!"

"Nu vidíš, králi: tak náš lid!
Má duši zvláštní -. trochu drsná zdá se -.
však květe po svém, v osobité kráse -."
teď přerušil svůj náhle klid,
hned rozveselen Vilhartice -.
"ach přibliž k tomu lidu hled
a přitiskneš svůj k němu ret
a neodtrhneš více!",.,

ROMANCE O ČERNÉM JEZEŘE

Starý motiv

Tak tichá voda, hluboká a k smrti smutná!
Les kolem tichý, temný jako myrta rmutná,
břeh zadřímlý a po něm mech jen roste hnědý,
a je-li v mechu květ, je jako z vosku bledý.
Zde nezní včelek šum, zde není zpěvný pták,
jen šedý dravec někdy v prázdné výši kráče,
a zní to v ozvěnách hor kolem truchle tak,
jak v dáli náhlý škytot z dušeného pláče.

Můj zrak, sny opleten, se v černou vodu vrývá -.
ta nezměřená tůň, ta něco dole skrývá!
Snad česká pohádka tam, z krajův vyhoštěná.
Snad dávných bohů kruh ta kryje sklenná stěna.
Snad dlí tam českých našich hrdin slavný tem-
Vy bohorovní, úžasní Vy hrdinové,
již na Vás zapomněla sirá česká zem
a zapomnělo všechno pokolení nové!

Ti kdyby zaplakali pro národu hoře,
to černé jezero by vzrostlo v černé moře,
ti kdyby z živých prsou vzdechli, pozaštknuli,
svým vzdechem jezero by z břehů vymrsknuli!
Ach nekliden je asi pod vodami sen
a porván vzdechy těch, již spolu dole leží,
však jsou to umrlců již tiché vzdechy jen,
a povrchem to jako lehký mrazík běží.

Snad podsvětí nás všech zde v podjezerním šeru.
Já zíral k horám kdysi v letním pološeru
a zřel, že lesní strání, hlubnou v skalách slují
kés divné postavy jak voje sestupují.

Ne lidské podoby, jen proutky mlhy spíš
skrz kmeny tiskly se a s větve k větvi nesly,
než oko dostřehlo, již byly blíž a níž,
až jako šedý oblak na hladinu sklesly.

Ach smrt jich sílá denně od živoucích stolů,
že nestačí noc celá k podsvětí jim dolů,
a ranní hodiny když bílé světlo tkají,
ty zbylé stíny v lesy kol se utíkají.
Ba kdykoli jsem vstoup v těch černých lesů lem,
hned divné šepoty jsem slýchal v krokův ruchu
a v náhle nepokojný ch tepnách cítil jsem,
že na mne z tmavých houštin zírá oko duchů.

Jen nahni se a zři ty hnědé rostlin nitě,
jak pod vodou se předou v pestře krásné sítě-
tam musí něco být, v té vodě nezčeřené,
a musí se cos krýt v té tůni nezměřené!
Jak lehký byl by skok, jak měkký dolů pád,
a člověk přistoup by ku čárných bájů kolu -.
já vím, já pevně dím: tam musí něco spát,
tam musí něco být -. a mne to táhne dolů.,.

BALADA ČESKÁ

Žil jednou v Čechách smavý rek,
Vám známý rytíř Paleček;
on samý šprým a nápad byl,
rád dobře jed a dobře pil,
a lidem dobře činil.

Rád jed a pil, jak povídám,
však ještě něco dodat mám:
on též rád bloudil po Čechách -.
a pak byl vždy jak v mátohách
a nevěděl, kde stojí.

"Nu, nu" -. kdys zazněl náhle hlas -.
"pan rytíř je už ve snách zas?"
a Paleček jak přimražen!
Aj před ním kolo bujných žen,
a vprostřed Vesna sama.

"Jen neboj se, Tys celý muž,
ty se mi ze všech líbíš -. nuž
mé slovo k smělosti Tě zve,
rci jakékoli přání své -.
však vtipně jen a hbitě!"

Již rytíř bez všech rozpaků
si hodil hlavou: "Tedy řku
a prosím: až bych jednou zdech,
mne výročně vždy ožít nech,
na osm dní -. to s jara!

Když svět zas jednou krásným je,
když zem se celá rozsměje,
pak, Vesno, milostiva buď,
na osm dní mne jenom vzbuď!"
A Vesna kývla: "Staň se!"

Od časů těch, děj se co děj,
fialek vůní budí jej,
slavíkův ven jej volá hlas,
pan rytíř vstává bujný zas
a rozkročí se krajem.

Kraj český, jindy smuten, tich,
je pojednou pak samý smích,
a celý ten náš český svět
je samý zpěv a samý květ -.
však krátce jen, ach krátce!

Vždyť umluvil si rek náš s ní
jen blažených vždy osm dní!
Pak vrací se zas v dumnou říš,
a Vesna dá mu medu číš -.
on opiv se zas usne.,.

BALADA DĚTSKÁ

Matka zdřimla na úsvitě.
Dítko vyjeveně hledí -.
v nožičkách mu Smrtka sedí.

Malá Smrtka, sama dítě,
na hlavičce věnec bílý,
ve košilce drobné tílko,
v ručkách drží hravé sítě
jako k honbě na motýly.
A ty ruce jako hůlky,
žluté jako z vosku čílko,
místo oček modré důlky.

"Pojď děťátko, pojď holátko,
na chvílečku, jen nakrátko!
Zahrajem si na Hélice,
andělíčkův při muzice
co dvě bílé holubice."

"Matička mně nedovolí,
a mne tělíčko tak bolí!"

"Pojď děťátko, holoubátko!
Přišla jsem Ti ku pomoci,
nemoc nemá více moci,
venku ve andílkův kůru
poletíš až k nebi vzhůru."

"Matička mně jíti nedá -.
myslím, že už hlavu zvedá."

"Pojď děťátko, pojď babátko!
Posílá mne Jezulátko,
posílá královna nebe,
abych přivedla jim Tebe,
posílá mne ta Tvá svatá:
"Ať už jde má dcerka zlatá!"

"Pojďme, pojďme -. ale z ticha,
ať se matička nevzbudí!
Něco těžkého ji trudí,
i když dřímá, těžce vzdychá,
ňadro bolestně jí skáče,
a když vzhlédne, ihned pláče.",.

BALADA HORSKÁ.,.

"Řekněte mi, babičko má, co že rány svírá,
po čem člověk, těžce raněn, přece neumírá?" -.
"Rány hojí odevřené na tom lidském těle
jenom čarodějná jarní šťáva z jitrocele." -.
"Řekněte mi, babičko má, co se dobře dává,
je-li ochořelá hlava bolestí až žhavá?"
"Na tak těžký úpal hlavy pomoc jiná není
nežli mladé jarní listí z lesní jahodení."

Dítě z chaty vyskočilo, do sousedních polí -.
"Daruj šťávy, jitroceli, na vše co kde bolí!"
S pole spěchá ku lesině, přes trní a hloží -.
"Dej mi to své mladé listí, jahodino boží!"
Co kde chtělo, rychle mělo, ke kostelu běží:
na kříži zde před oltářem Kristus rozpjat leží.

"Potírám Tvá svatá prsa, myju bok Tvůj svatý,
tělíčko zas uzdraví se, Ježíšku můj zlatý -.
kladu čerstvé listí lesní na hlavu a líce,
nebude Ti hlavičku Tvou bodat úpal více!"

Nad kostelem velké zvony do vůkolí zvoní,
lid se sbíhá, v prsa bije, zázraku se kloní:
jak to dětská duše snila,
vůle boží vyplnila.

Podnes mají v horské vísce obraz Trpitele,
nemá rány ve svém boku, nemá trnu v čele,
bílá lilje v ranní záři po celičkém těle.,.

BALADA PAŠIJOVÁ.,.

By la rada kol božího trůnu
svolána, by Satan měl svou vůli.
Slétli andělé se s nebes končin,
vzlétl také Satan šumně zdůli.

A Bůh kynul. Bylo ticho, ticho.
"Satane, nuž prones slovo svoje!"
Anděl děsu uklonil se pánu:
"Pozdravena koruna buď Tvoje!

Vznáším žalobu před tváří nebes,
žalobu na Tebe, Hospodina,
žes dal zrádně lidstvu na spasení
královského Mariina syna.

Dals mně lidstvo darem za hřích jeho,
bych je spoutal žalem, věčnou nocí,
zželelo se Ti zas lidstva toho,
a Ty saháš na kořen mé moci!" -.

"Dávám syna svého jediného,
jeho život lidstva za spasení.
Není, Satane, to cena plná?" -.
Satan volá: "Není, Bože, není!" -.

"Nuže přidej ty, a přidej dále
každý anděl, co jich po mém nebi,
muk mu velkých, nežli na kříž smrti
přibijí ho studenými hřeby!"

Vystoup Cherub: "Dej mu v kalich nevděk,
onen nevděk, jenž až k nebi křičí,
že ti, pro něž mladý život dává,
sami "Kamenuj!" a "Na kříž" křičí!"

Vystoup Seraf: "Dej mu bolest onu,
která srdce bodá nejlitěji:
ti, jež k sobě vinul nejtoužněji,
že ho zalhou, zradí, opouštějí!"

Vystoup Trůn: "Nech pocítiti jeho,
že ho opustilo celé nebe,
nech ho zoufat, žes i Ty -. odvrácen,
a že ztratil, Bože, také Tebe!"

A Bůh kynul: " Satane, ty slyšíš!
Je to dosti lidstva za spasení?"
Anděl děsu rozpřáh křídla chará,
volá nebem: "Není, Bože, není!

Jedna bolest nad bolesti všechny,
jedna muka nade všechna muka -.
pod křížem stůj matka, by syn viděl,
jak to její srdce hořem puká!",.,

Not the least obeisance made he -
not a moment stopped or stayed he,
But with mien of lord or lady,
perched above my chamber door.

bez poklony, bez váhání, vznešeně jak pán či paní
usadil se znenadání v póze velmi výhružné.

V dalších dvou slokách je ten záměr zřetelně rozveden:

Then this ebony bird beguiling
my sad fancy into smiling
By the grave and stern decorum
of the countenance it wore,
"Though thy crest be shorn and shaven
thou," I said, "art sure no craven,
Ghastly grim and ancient Raven
wandering from the nightly shore -
Tell me what thy lordly name is
on the Night's Plutonian shore?"
Quoth the Raven "Nevermore."

Much I marvelled this v,ngainly
fowl to hear discourse so plainly,
Though its answer little meaning -
little relevancy bore;
For we cannot help agreeing
that no living human being
Ever yet was bLessed with seeing
bird above his chamber door -
Bird or beast upon the scubptured
busi above his chamber door,
With such name as "Nevermore".

Pták v svém ebenovém zjevu ponoukal mne do úsměvu
vážným, přísným chováním, jež bylo velmi vybrané -
"ač ti lysá chochol v chůzi, jistě nejsi havran hrůzy,
jenž se z podsvětního šera v bludné pouti namane -
řekni mi své pravé jméno, plutonovský havrane!"
Havran děl: "Už víckrát ne."

Žas jsem nad nevzhledem ptáka, jenž tak
bez okolků kráká
bezobsažnou odpověď, jež prozrazuje bezradné;
velmi dobře vím, že není skoro ani k uvěření
pták či zvíře, jež si lení v póze velmi záhadné
na poprsí nade dveřmi - v póze velmi záhadné
a říká si: "Už víckrát ne."

Opatřiv si takto účinné rozuzlení, přešel jsem rázem od fantastičnosti k
tónu nejhlubší vážnosti - tento tón se začíná v další sloce, přímo za
slokou citovanou, a to veršem:

But the Raven, sitting lonely
on that placíd bust, spoke only, etc.

Potom, sedě na mramoru, ustal havran v rozhovoru atd.

Od této chvíle už milenec nežertuje už ani nevidí v havranově chování nic
fantastického. Říká o něm, že je "přísný, nevzhledný, příšerný, vyzáblý a
zlověstný dávnověký pták", a cítí, jak se mu jeho "divé oči" propalují až
do "hloubi prsou". Tento zvrat v milencově myšlení nebo představách má
přivoditi podobný zvrat i u čtenáře - má ho naladit na rozuzlení, k němuž
pak dojde nanejvýš rychle a rázně.

Vlastním rozuzlením, totiž havranovou odpovědí "nevermore" na milencův
poslední dotaz, setká-li se se svou milenkou na onom světě - lze říci, že
se báseň ve své vnější fázi, jakožto prosté vypravování, uzavírá. Až potud
se to nikterak nevymyká srozumitelnosti - skutečnosti. Havran, který se
naučil odříkávat slovo "nevermore", unikne z dozoru svému majiteli a je o
půlnoci prudkou bouří donucen domáhat se vpuštění u okna, z něhož dosud
probleskuje světlo - je to okno pokoje badatele, který je napolo zahloubán
do knihy, napolo sní o své vroucně milované mrtvé. Když se otevře ptáku
dokořán okenice, do níž tepe křídly, usadí se co nejpohodlněji opodál z
dosahu badatele, kterého ta příhoda a podivné vzezření návštěvníkovo baví,
takže se ho žertem otáže na jméno, aniž se nadá odpovědi. Havran, byv
osloven, odpovídá svým obvyklým slovem "nevermore" - a to slovo dojde
rázem ohlasu v zarmouceném srdci badatele, který pak pronáší nahlas
myšlenky, ke kterým ho podnítilo, a znovu ustrne nad tím, že opeřenec
opakuje své "nevermore". Badatel pak uhádne, co v tom vězí, ale jak už
jsem vyložil, lidská touha po sebetrýznění a trochu pověrčivosti ho pudí k
tomu, že dává ptáku otázky, které jemu, milenci, předem známou odpovědí
"nevermore" způsobí nejpalčivější hoře. Tím, že se do krajnosti oddá
tomuto sebetrýznění, takzvaná prvotní neboli vnější fáze vyprávění se
přirozeně končí, aniž dosud nějak vybočila z mezí skutečnosti.