ECCE HOMO

ECCE HOMO

Před skříní výkladní zde stojím v zadumání
a hlava má se bolně k prsoum sklání.
Dva obrazy tu drží zrak můj v poutu:
Zde "Ecce homo", tam zas v druhém koutu
"Když na lid český padla persekuce."
Dva obrazy tak různé ve svém vidě,
a klíčící přec v stejné lidstva muce!
Zde bůh v své slávě -. tam lid ve své bídě,
zde rek a vítěz -. v zoufalství tam hrdinové,
zde oběť za všechny -. tam oběti přec nové.
Zde kazatel, jenž velkým slovem učí,
že v světě volni mají býti lidé každí -.
tam jedni v svatém jeho jménu dravě vraždí
a druzí v témže jménu bez vin umírají!

Paprsky slunce po obrazech hrají -.
křeč prsa svírá mi a hlava hučí,
ret chvějný zašepotal v divém strachu:
A bude vždy tak, božský lidstva brachu?

Jen málo jar a let jsem padesáte.
Má mysl letí zpět ku mládí době svaté,
kdy ideálů strom byl bujným květem bílý;
já věřil, každý národ s svobodou že myslí stejně,
kdo zpívá hlasně k ní, že zpívá k ní i tejně,
že celé lidstvo k jednomu již kráčí cíli
a dávno srdcem k bratrství se shodlo.
Ej -. cítím podnes, jak to v prsou bodlo,
a cítím podnes kamenitou tíži bolu,
když poprv vítr skutečnosti ledné
ve větvích zahvízd svoje sloky bědné,
a květy prchaly jak žhavé slzy dolů!

Než -. hlava brzy zas se hrdě zvedla:
toť bludná náhoda jen hru svou svedla.
Však neměl jsem již nadál žíti v míru!
Zas znovu náhle rozlehly se bouře,
zem s nebem v boji, kol jak plno kouře,
květ sfouknut mžikem, větve utlučeny
a odmeteny ve zoufalém víru -.

A přece ještě jednou upomínka zbledla,
zas zazelenal strom se pomučený
a také hlava má se ještě znovu zvedla.
Až nadešel ten souzený mně den!
Blesk za bleskem a nebe otevřené,
hrom náhle udeřil v můj zmladlý kmen
a roztrh od vrchu jej do kořene.
A duše stromu schla a schla, až zchřadla -.
a hlava olovem již k prsoum padla -.

Ach nikdo trpčí slovo nevynes
než: "Ecce homo!" -. "Ecce homines!"
,.,

Matka Sedmibolestná

MATKA SEDMIBOLESTNÁ

Na naší Kalvárii, v charém kříže stínu,
hle matka Vlast -. syn Národ v jejím klínu.

Do noci skleslo slunce, bouří hnáno,
do prázdna bouř své vyhučela amen,
sy n, matka bez pohnutí, jeden kámen -.
je ticho, mrtvo -. vždyť je dokonáno!
Co matce slunce, co jí nové ráno!
zrak nemá citu, srdce nemá tluku,
mráz smrti ledem pokryl chvějnou ruku
a spálil myšlénky -. je dokonáno!
Květ její duše, květ jejího těla,
syn krásný, libý jak vše jara vůně,
muž, jímž se země nebi rovnat chtěla,
bůh člověk, jehož dosud nepoznáno -.
zlým lidstva duchem zdáven zas zde v lůně
své matky stlívá -. již je dokonáno!

Sám kámen zřím, jak kameníte spolu,
má duše trne, ret můj sotva dýše,
třesoucí ruka k Vašim nohám píše:
"Vy všichni, kteří božím světem jdete,
krok zastavte svůj a sem pohlédněte,
zda jesti bol, jenž tomu roven bolu!"
,.,

Anděl strážce

ANDĚL STRÁŽCE

Ne, ne -. já nebyl žádným bílým květem!
Já nerozkročil jasný se tím světem,
má cesta nešla krajinami míru:
jak divá řeka, která v skalách bouří,
tak plná pádů, plná byla vírů,
dno v černých tmách a povrch v šedém kouři.
Že přece nejsem skvrnitého čela,
že život nezkován meč na dvousečný,
že duše v propast zhouby nevhučela,
jen Tobě jsem, Ty anděle můj, vděčný.

Tys náhle stanul mezi mnou a skutkem,
Tvé oko jako hrob se hlubně tmělo,
jak lilje klonilo se krásné tělo,
a s nevýslovným děl Jsi se zármutkem:
"Což svému k smrti zmučenému lidu
ni chvilkového nechceš popřát klidu?
Chceš klesajícímu pod břevnem kříže
na vyschlá bedra přidat hanby tíže?
Chceš, Tvá by na hlavu mu padla vina,
on studem hořel za Tě, svého syna?"
A zdrcen klečel jsem a v hlasném lkání
mé srdce sbíralo se ku pokání. -.

Já nedím: "Bohu dík, jsem lepší jiných!"
Kdož smí se přímit, než se život zhroutí,
než poslední doběhne z hodin stinných,
že cesty kal mu roucho neposmoutí?
Však tolik vím, Ty Jsi-li při mém boku,
že srázem každým pevného jdu kroku.
Tvou ruku líbám, k Tobě vzhlížím slze,
zář Tvého zraku veď mne v světa mlze,
Tvé křídlo nadšené mne přenes přes propasti,
anděle strážný, svatá lásko k vlasti!

Moje barva červená a bílá

ZPĚVY PÁTEČNÍ

MOJE BARVA ČERVENÁ A BÍLÁ

Ten rudý prapor náš s tím bílým vedle polem -.
jak bije, šlehá po svém bidle holém!
Hned plapolavě v rušnou dál se nese,
hned truchle choulí se a zimničně se třese,
a barva barvu v divé honbě stíhá,
až v očích, ve lbi, v srdci se nám míhá.
Viz -. viz! teď ve výši se vzdmula krev
a po ní varem tryskla bílá pěna! -.
teď vítr zadul -. náhle nový zjev -.
hle návěj sněhu, krví pokropená! -.
a teď jak bílá holubice by se byla vznesla
a mihem do plamenů sražena zas sklesla! -.
myšlénku volá, myšlénku nám drtí
hned vedle barvy života ta hrozná barva smrti.

Ej, vždyť ten prapor jak ty naše děje!
Když kroniku svou drahou do ruky si berem,
tu jedna stránka, jaK když anděl sám ji pěje
a psána brkem z bělostného jeho křídla,
však druhá psána již zas rudým ďábla perem
a namočeným v kouřná pekel vřídla.
A jaké děje, taký ten náš lid!
zlo -. dobro, démon -. bůh jej zlobně probíhá,
dnes jak by zářné z úběle byl slit
a zítra tělo ssedlou krví plíhá.
Tvář jeho chvíli červená a druhou chvíli bledá,
dnes bílé křtěňátko -. kmet zítra ubodaný,
dnes jasný učitel, jejž lidstvo k nebi zvedá -.
a zítra mučedník zas lůze ve psí daný.
Tak kolotáme vratkým životem se stále,
nám každý bílý den se do červánků zmhouří,
a červánky -. ach víme -. novou věstí bouři:
bij, prapore, jen bij, toť osud tvůj -. bij dále!

Dvě číše zvedám květně pozavilé,
v té jedné víno červené a v druhé víno bílé:
vy barvy dvě, dvě světla, přes věky nám svěťte
a národ bojem, mírem k slávy chrámům veďte!
A pakli lidstvo po zemi se hlubokým mořem vlní,
Čech bílý, rudý korál buď, jenž moře vzdorně plní;
a pakli lidstvo výší se jak alpstvo nad tou zemí,
Čech buď Mont blanc a Mont rosa a zvýšen nade všemi;
a pakli lidstvo podobá se nebes hvězdné tváři,
Čech buď v ní bílou jitřenkou a rudým Marsem záři! -.
Leť vzhůru, prapore náš rudě svěží!
jak Spartáné v svém rudém bitev kroji,
pod tebou Čechové ať s mečem v ruce stojí -.
ty veď nás, k předu leť a vrahy oslň, sežži!
Leť vzhůru, prapore náš mléčně bílý,
Přemyslův orle plný vzdušné síly -.
pod tebou květ se rozlož krásou tklivý:
jak bílý bůh to národ spravedlivý!
Dej osud bojů nám, co muž a rek jich snese,
pak ale nad hlavou ať ráno rozbřeskne se,
z červánků slunce vyskoč, lehni českým polem -.
buď v Čechách bílý den a plno růží kolem.

Balada o svatbě v Kanaán

BALADA O SVATBĚ V KANAÁN

Po celém Kanaánu víří svatby ruch!
Šest dní tu byli s rozmarinou, vycházeli zváči
a poslíčkové až se prohýbali pod koláči,
však za to sešel se též slavný hostí kruh!
vždyť dostavil se, slyšte, s Matkou svou sám Pán,
ten slavný kazatel, jenž vyšel z Nazaretu -.
a lidé kývali a šlo to od rtu k retu,
že nebylo tu ještě také svatby, co je Kanaán.

Kol domu žen je žádostivých jako much,
a každá živě povídá a každá ráda slouchá,
co na vozy se naloží pak nevěstina roucha,
a při tom nechat může každá zrak i sluch.
A zase, jaký náklad na hostinu dán,
pec chlebovou že po měsíc již topí denně,
ba pětkrát že ji topili jen na pečeně,
a výsluhy že uchystáno je pro celý Kanaán.

Pak zvědavy zas k oknu obracejí tvář:
jak ženich uvnitř hledí ostýchavě, jen jak kradbí
svou na nevěstu, jež tu trůní vedle starosvatbí;
jak nevěsta je krásna, samá zlatá zář,
a v štěstí němá, jak by ret byl ukován;
jak družbovi, kdy ž družičce své mlsku nese,
se černé oči svítí, ruka jak se třese -.
snad brzy zase uzří novou svatbu rodný Kanaán!

V tom náhlý křik a již jsou ženské v jednu hrst!
Bylť šíbal starosvat všem zevlujícím ženám venku
potajmo ostrou jehlou přišil sukni na sukénku,
pak hrnek s vodou vzal a jak by na ně chrst!
Ty chtěly uskočit, kde bezpečněiší stan,
však v klubko sešity jak zběsily teď skáčou,
a tančí, hulají, až všecky smíchy pláčou,
a bujný vřískot jejich přes celičký letí Kanaán.

Však také hosté uvnitř pojednou mění vzhled -.
vždyť po stolech se šeptem nese nevítaná zpráva,
že mimo nadání se v džbánech vína nedostává,
a každý, náhle žízniv, mrzut věsí ret.
Též panně Marji apoštol to sdělil Jan.
Ta dí však: "Ticho -. ticho! Povím já to synu,
a co Vám poručí, Vy rychle dbejte činu,
a starý rozveselí se nám znovu zase Kanaán."

I ptal se Ježíš: "Zdali prázdné štoudve mám? -."
"Šest prázdných zde!" -. "Nuž ze studnice vody do nich vlejte,
ať každá k přetékání plna, při tom dobře dbejte,
a přineste je sem, nechť já jim požehnám. -.
Teď panu starosvatu první dejte džbán!" -.
A starosvat již ry chle po plném si sáhnul,
a napil se a v udivení ruku vzpřáhnul:
"Aj, takového nikdy vína neurodil Kanaán!"

A již zas ozdobných měl řečí dost a dost:
"Nuž, páni muzikanti, nástroje své sesbírejte
a vemte dobrou notu si a pěkně vivat! hreite -.
ať žije s matičkou svou převzácný náš host!
Nechť brzy má svůj dům a při něm pole lán,
a v domě hospodyňku, krásnou jak to kvítí,
jež ve dne myrhou dýše, v noci hvězdou svítí -.
a my pak všichni vzpomeňme si dnešní svatby v Kanaán!"

Je ticho kolem. Matka smutně hledí v klín,
jeť vidět, zlá že tucha dobrou duši její tísní,
a proto každý na starosvata se tuze přísní,
a zvědav čeká, co as prosloví teď Syn.
Však úsměvně svůj okřín s vínem pozdvih Pán:
"tuš! páni muzikanti. Račtež všichni píti -.
kde dobří lidé jsou, je vždycky dobře býti -.
já dím, že věčně vzpomínáno bude svatby v Kanaán!",.,

BALADA O POLCE

Dle vzdáleného motivu

Na návsi je převeselo! Polka sedí v zlatých saních,
před nimi dva vraní koně, plno pestrých pentlí na nich,
nad nimi jak v mladém jaře tisíc písní vzduchem jásá,
kolem nich se tísní, víří, skáče, plesá veská chasa.
Polka sedí v zlatý ch saních, chce až k vzdálenému
městu -.
"Nuže, jeď už, milá polko, šťastnou cestu, šťastnou cestu!
Ti se budou v pyšném městě, co to přišlo ze vsi, dívat,
budou nožičkami šoupat, boky vzpírat, bujně zpívat!"
Polka jede -. polka jede.

Hlasně bičem svojím práskla -. je to cesta, je to jízda!
Pod saněmi sníh si zpívá, po stromích kdos písně hvízdá,
kámen radostí se válí, ba i tam ta hora šedá
bok si skalnou pěstí vzpírá, podle taktu hlavu zvedá.
A ta polka -. je to holka! je-li pak kde druhá v světě,
v očích hvězdičky jí hoří, po tvářích jí růže květe,
veselostí v mladém těle každá žiLka jinou hraje,
věčně je jí do zpívání, do skoku a do mumraje.
Polka jede -. polka jede.

Dofičeli pozdě k městu, koníci už samá pěna -.
ej, jakž večer město smutno! vrata zimně pozamčena,
náměstí jak vymeteno, ulice tak hluše pusty,
pod střechami tma jak v py tli, nad střechami mlhy husty.
Polka na zem seskočila, sníh si s lesklých tváří stírá -.
"Což tu není nikdo kolem, kdo že hostem odevírá?"
rozhlídla se po staveních, přistoupila ku okénku,
uvnitř hlas se ozval hrubý: "Kdo to na nás klepá venku?" -.
"Polka jede -. polka jede." -.

"Slyšíš, ženo, polka jede! Vejdi dál, můj milý hosti,
doufám, že Ti dům náš cele bude ihned po libosti!
Hned tu budeš jako doma: mladý muž a žena mladá,
pod krovem nám dudy visí, strop se z samých houslí skládá;
stěny plny klarinetů, v každém koutě basa bručí,
dvéře do noty nám vržou, kamna k tomu fagot hučí.
Honem, ženo, pospěš městem, sezvi bohaté i chudé,
sezvi nám sem staré, mladé, ohlašuj a zvěstuj všude:
polka jede -. polka jede!"

Přišlo k polce město celé! "Pěkně vítám," chudý řekl,
bohatý vzaL klobouk s hlavy, král i korunu svou smekl.
Jak se polka roztočila, král chyt králku, kníže kněžku,
Jozífek vzal Kačku za pás, Toník kýv si na Anežku.
Hej, ten výskot, hej, ta vřava! tisícům se svítí oči -.
je to přelud nebo pravda -. vždyť i světnice se točí -.
stěna sem tam otáčí se, kamna sem tam potácejí,
lavice se nadzdvihují, trámy v stropě obracejí -.
polka jede -. polka jede! ,.,

Balada o dusi Karla Borovskeho

BALADA o DUŠI KARLA BOROVSKÉHO

(Z pola, ano i zcela národní.)
Po lučině slz a vzdechů
šly dvě duše v pilném spěchu.

Za nima pak třetí duše,
hříšná duše těžce kluše.

Když až k ráji dostupaly,
na dveře tam zaklepaly.

"Vstaňte, Petře, s klíčem jděte,
kdo to tluče, pohlédněte -."

"Pane, jdou dvě dobré duše,
za nima však hříšná kluše. -."

"Dvěma dobrým přístup dejte,
však té hříšné nic nedbejte.

Ukažte jí širou cestu,
kudy k pekelnému městu."

Sotva všiChni svatí spolu
k zlatému zas sedli stolu,

už zas znějí pádné rány
buch, buch! od nebeské brány.

"Vstaňte, Petře, s klíčem jděte,
kdo to tluče, pohlédněte. -."

Je tu zas ta duše hříšná,
zarputilá, tuze pyšná,

opírá se celým tělem,
do vrat našich buší čelem. -.
"Hned ji odtud vyprovoďte,
do propasti mně ji shoďte!

Shoďte ji tam vlastní rukou,
ať se setká s pekel mukou." -.

"Ne tak, ne tak, milý synu,
odpusť hříšné duši vinu!" -.

Zeptej se jí, matko milá,
dobrého co učinila!

Kolik svátků posvětila,
kolik pátků postem ctila,

zdali také modlitbičku
posílala ku nebíčku?" -.

"Já jsem svátků nesvětila,
ani pátků nepostila, -.

jenom jednu modlitbičku
poslala jsem ku nebíčku." -.

"Tedy, duše, pěkně klekni,
modlitbičku svou nám řekni!" -.

"Svatý Jene z Nepomuku,
drž nad námi Čechy ruku,

by nám Bůh dal, co dal Tobě,
náš by jazyk neshnil v hrobě!"

Usmál se pán Ježíš trochu:
"Inu -. je to divné, hochu!

Ale předc ta modlitbička,
pomáhá ti do nebíčka.

Sedni vedle tam té vdovy,
ať Ti, zač sem přišla, poví. -."

"Almužny jsem grešli dala,
nebešťankou jsem se stala.

Grešlička, almužna malá,
do ráje mně pomáhala.",.,