báseň - Orten

Řine se z úst a ústí, rozlévá se v jakousi bezbřehost,
je velmi zklamána, je velmi štíhlá v pase, kdybych ji objal, snad by rozbila se,
to by byl most...
Jdu zcela potichu, abych ji neprobudil z dvojité smrti té,
z té delty smrti v hrudi,

Bouře
Jde bouře po tichu. Ó ticho útěchy, oddaně čekající!
Dech úst a stromů dech přikrývá jinovatka, jež jednou vylétne tak jako z vína zátka. Ted' mlha tancuje a padá na Čechy,
na Čechy lehce spící.
Kdybych směl pc~vídat! O hadrech vyprávěl bych, jež leží v kanálečh,
o rzi bych vyprávěl a také o měděnce, jak moudře přikrývá kopuli víry tence,
o dýmu mluvil bych a o hluchotě střelby, o tom, jak řinčí plech,
děti bych přivedl a ukázal jim vody, které se klikatí.
Ach usmívejte se a politujte vlky,
hlas jednou promluví, vylétne ze zámlky, ach usmívejte se! Chceme být hromosvody a vy musíte doufati.
I241
7. 1.
Noční jízda < Cvičení > 8. 1.
Zítřejší zemřelí v tramvajích klímají.
To už byl Smíchov? Vždyt neslyším smích! Jen malé cinkání, rolničky udýchané
zdraví, neb zdravé jsou, všechny své dobré známé, ty, kteří nikdy nepřesedají,
ty snící o rakvích.
Štěkání nočních psů pohřební hudbu skládá, žalostné oktávy s černými hroty not,
ach cosi práší se, to Prašná brána práší líbezné příhody, jež vítr neodnáší
ke smutným opilcům, pro jejich těžká záda, pro smrt a pro život.
Zatímco jedeme, denička procitá, oči si protírá, myje se u studánky, zatímco jedeme, zlá mlha od nábřeží se klade na město a leží, leží, leží, do srdcí vtírá se, něco jim vyčítá
a radost zamyká na devatery zámky.
Jaké to ted nastalo období? Včera jsem napsal dopis V. H., je to ted jaksi jediný člověk, kterému mohu psát.

Orten

z té náhle procitlé, již rannf mrazfk studí, z té nežité.
Ty měla jsi být víc, než všechno tu je, ty mělas za sen jít
do sadů dušiček (čisté je rozsvěcuje), ty mělas zaplatit to, čím se vykupuje, ty mělas stále pramenit.
[22]
Co všechno měla jsi! A jsi jen kapkou štávy, jež křísí ospalé.
Nasedám do lodky, která se neunaví, nasedám do lodl~y, jež bolestně se plaví za bludičkami v močále.
Vesele, vesele Lídě Matouškové
Nic nestalo se přec. Ty jsi mne, Bože, ztratil, ty, který nesmfš snít, protože všechno máš. Bláhovy, směšný Lot, který se neobrátil! Odvážná odvaha si stříhá na rubáš.
Jsem trochu znavený. Hledej mne, dokud mohu být ještě nalezen, jak to, co zarůstá
do kola, do kruhu, který má plno rohů jak lože bez smyslu (neb není Prokrusta).
Neb není Prokrusta! To všechno možná bylo a není, není již! (Co není, v nebi dlí?) Ztřeštěný červotoč si navrtává dílo
na druhou stranu, ven; už bude za biblí!
Ó nejde o mou smrt. Jde o úžas, jenž hyne, jde jenom o kámen, jenž těžkne nad slovem, o kámen náhrobní, o kámen jako jiné,
který se rozpadá a mře byv vysloven.
5. 1.
Vesele, vesele jsme byli vysloveni.
Kam znít? Kam šeptati? Kam zmlknout? Kam se chvět? Směr mrtev. Mrtev ci'1. Ž~je jen opičení
a to nás dovede už dávno nazpamět.
Ó nejde o mne přec. Jde o budoucnost trosek, jež sebe zasypou. Jde o noc, co se dní.
O ruku Boží jde, jež přešla do rákosek. O jeho spásu jde, nad níž jsme bezradni.
[23]
Zamilovaný by se vozit moh
na vlákénku, jež v létě vzduchem phne, a nespad by. - Tak lehounká je marnost.
Romeo a Julie [W. Shakespeare]
Povaha je to, co váhá.
Běda tomu, kterýž ř~7cá dřevu: Procit; a kameni němému: Probud' se.
Abakuk 2, 19

Orten

Vyprávění z noci 3. 1.
Dnes asi ve čtyři hodiny ráno jsem se probudil s velmi palčivým pocitem v ústech. Vstal jsem a oblékl si plášt, nebot mi bylo zima, a napil jsem se trochu vody. Pak jsem si zase lehl. Měl jsem hlavu podivně lehkou a přitom unavenou,jako míváme, nejsme-liještě zcela probráni ze spánku. Chtěl jsem ještě spát. Tu však, zavíraje oči, vybavil jsem si podobu ze snu, který se mi dle všeho zdál těsně před procitnutím. Byla to podoba mé tety, ženy tatínkova nemocného bratra, a měla na čele obvaz. Nad obvazem bylo vidět její šedivé vlasy a pod ním hubený, přísný, scvrklý obličej. Na očích měla brýle. Poznaljsem, žejsem se probudil z trestu, protože jsem této ženě ublížil a nijak to neodčinil, a že neusnu dříve, dokavad jí nenapíši dopis. Ted' vím, že nemohu poslat dopis někomu, kdo by mu neporozuměl, kdo by si snad ani nevzpomněl, jaký člověk to píše, ale před několika hodinamijsem šeptal do tmy asi tato slova, určená ubohé stárnoucí tetě, jíž osud vzal všechno a které jsem také já ublížil:
- vzpomínám si na všechno; jak jsi bývala pevná a trochu hořká; jak jsi nechápala vrtochy svého veselého muže, ale přece sejim podrobovala;jakjsi mi přivezla Republiku Škid; jak jsem u vás bydlil před operací krku; jak jsi nechtěla, abych studoval konzervatoř; jakjsi mi půjčila Anýzovéjablko a já je nečetl; jak tvého muže ranila mrtvice a ty jsi byla statečná; jak syn, v nějž jsi věřila, se ukázal neinteligentní; jak jsi mi ukazovala Hradčany; jak jsi, ty jediná, chodila za mým umírajícím otcem do sanatoria, berouc tak na sebe třetí utrpení; jak jsem k vám ráno po otcově smrti telefonoval nevěda o ničem a ty jsi plakala a já nemohl plakat; jak potom minula dlouhá doba, v níž jsem se učil životu, a pak, když jsem se domníval být vyučen, jak jsem se ti počal vyhybat; potkával jsem tě na všelijakých hloupých kulturních večerech a odvracel jsem oči, abych tě ani pozdravit nemusil; ty jsi o tom věděla, jistě jsi o tom věděla a hleděla jsi na mne s lítostí; naposled jsem tě potkal před třemi měsíci na nábřeží; šlajsi se svým synem (dcera ti odejela do Anglie) ajistějsi mne viděla; zastaviljsem se a uklonil se, ale ty jsi šla dál, usmívala ses a šla dál, bylo to tak mezi námi umluveno, vid', že se neznáme; to byl tenkrát krásný podzimní den, svítilo slunce a na zemi leželo listí. Tvůj muž umírá již osm dlouhých let; tvůj syn se učí dělat boty; dcera
[21]
ti odjela; co ti zbývá? Čítáš knihy a chodíš na dlouhé procházky? Viděl jsem tě dobře! Nejsi již pevná, jsi suchá, jsi stará, tvůj úsměv byl velmi bolestný, právě takový jsi měla v mém snu. Ublížil jsem ti, já vím; ale kdybych věděl čím a jak! Myslíš, že bych mohl za tebou přijít? Vždyt bychom mlčeli, ošklivě mlčeli! Vždyt tě ani nemám rád, nikdy jsi mne neznala, nikdy jsi mi nerozuměla! Co je to tedy, trest, který musíme za nic podstoupiti? Je nic jen naše ubohá nevědomost a nešikovnost? Je nic jen to, co jednou podivuhodně prostě pochopíme? Snad by stačilo, abych přišel a řekl ti: měl jsem mnoho práce, proto jsem tři roky o sobě nedal vědět, a nyníjsem zase tady! Snad by stačilo, abych si trošku zalhal. Nikdy se toho neodvážím.
Doříkal jsem tento dopis a znova jsem usnul. Je mi smutno. Četl jsem Multatuliho a před sebou mám dlouhé hodiny. Venku je mráz a mé obrázky na stěnách mne uštěpačně pozorují, jak chodím stále kolem dokola marnosti se zavřenýma očima a nenapadne mi, abych je otevřel. Kdybych mohl!

Miguel de Una.muno f141 f151
~ ~~n~~e~ s
DU~Gr~':~''r ;
Zd 9%;=~'~''-; , ,~ r::;~,J.:~
W d Z ~ ·; :·: ^l .i .l !
fLII
'au~a e auo; ~aa;~ `~saloq noes uypalu nuo~z rapas e ~u~a~ `gu~ze o~sf az
`nuo~ áz `as ůzifoq az `IaTua raIz ua~fq iso~ `au~qtlaú ~fpxtu ~f~d~x if~psd auc ~fT.i su ~
aus~ sueh claa.zTs az `ui~Toúz nT as ~~Z
~Iyzole ~flaa faf npalqod op `Ttd~f~ noupaf~u ňpaur p~dopo~ `Ia~Iauza ~a~
`i~;e~ ~u Tnouauzodaz s is ITauo~Tzd ~ ytdo sTsn ns~Ie uzá~utucead
ausTd uauz~zd
'aznoT ~fp~iu as eueoa~feau zsaqo :nounoT s tfaetp au au as zop~ `~fT o,~ď ~IpisszTs ~~Ilxso nosf ag~.i,~o~o~
` ~I~uaausz apz isf oa nutase ;fuaae isf epZ ~aea~ op slsazd ol~uz `ol~uz uaf tui zaf t~souIfa.zzóuz~š no~s noT s sad~Iš uzaz no~sf `n~~t~~~zq ~u~zp ~u~aP fnuz Q '~xa~ nopfá.~d zuitu pod `noxnz t~nue~uz o~~f ~aI Tasap~ ~aI ~asaQ '~^6T ~a~oďo~al af alop Q I~p a~sa(' o~ ar '"ifnu~aqa~z s~e ef ua;faa~~ az" "taadzáqau su aaš~ auuz o.xd a~afndnTspod" "Í~eoltux~z s~e op as uzasf zo~ jap" "zfnld aaa.~d aI~ `e~pol ~I~~ ~asr" "iaad nouzau ~ ouase is uiQtu -is~" "I2eo aaunls as r~~fd.z~ez a.~sf ~~`~ '~fsidop Tú~fu~sohuz Iuz~fas~s pau ~etz~qat.~d ~fx~f `xa~ňuzs auuz ae Ipríol `nlo~s outaesd ouauutaf~~ oToqo~ aanns~z auaž~ua~d ~ Izalsu uiasf a,zaT~ olnúiuz o~ urlT s ~f~~odo~al Túz~fu~nuzs as `tus~q ua~fe -0~0 nsido~nz .z~d oTuaa~ `"~aTnms Qu auzsf ilauuzodeZ"
'~iu~aq2z auzaznuzau zIf `t~souzopaeau z oqoT as ~e~pze ~ ~fuaa~n~s z~~.zq ápxau TÍ-af `ts.xoqfaú ~fpz~ oT af `;Ioq uzouaf auuž nuaoa~ `~fpouz.zď au.za~aiÍ~uz ó~aT z áiu tlhž -o~~faa~ 'tua.~zapod ua;fellxso ~uÍd `e~sn nuz ~ecíaaz s nxnz Tnoupaez oT s I~fqau ITnua~sň e uzasf az `xaznqpazd s ~a~i~~fe
f9i1
n~snods noaoxe~ plzua~ aqas az uo e `slodz uzouaf af qaa~aT t~a~uapaf ua~fes ae uza~ayp zaf `a~ip o~ tsoa oltpz~apod `aud~z~ eT~uzzaq tu~~tapa.~d o~ó~ siz ~Iáuuzodsz ozo~š zn urasf ~fpx `sauQ 'uiaqosňdz uz~f~s~ap IQé~~d~ as z~~zq ~flauz s Iáp~f~s as 2f `elazls a~~~ui `~et~úo~ ~s~ o~ ~sf `o~ oltauo~s ;Tsap ozd noúáe~adtzd tsnp ~u `~f~al t~asap pazci aqas ~u Ismuz~ódze ts uzasf azoToad `fau ozd astds zL~~od utasf I~a~ `uzo~izcí ,I~q z~~zq ~fTauz Th~ 'auqopod ~~~ ~ áuuz ~~uaňolsod if II-afnesunau `Is~fuz~ aa~súz zI-~~tunau `TeeopaTs auuz ouzoůx tj-áf `Te~d as uiasf nTippo uzapzsx od ~ a~ta~dzoa as utasf Išetuzsn ~I~ua~f~so as uzasf aq~a~ t,id 'afasnó~ód as auasuz ~`utaeoTs a~~~ tu s n~~~~uóx oqtuz~tue túáz~eeu o afásno~od as neouz `aaului -~ui o uas~q noes ~fup ~uzaep pázď aa~~uz uiasf ITa~ 'tapas uza~s~áp e ~~fq aznui i~sez ~žTo~ `Itapaesa~d as uzásf saúQ
'i~Iaaz tu po taqa `~zal~u ae.xdfau taua nuQzq oTnZ 'nltp nuca~aáTauzn ~ uanpze tzaes dn~stzci ~uz ~fpn~ `eu~zq af ~tanoš az `užapy azpu~ s u~~enluzzo.z e T~az apltM z~as~ 'auza(h~~užed adálfaú is oa `o~ zsdalfau aaa,~d ~a~qa~ ~uaau~~Td qa~f~izols ~u ašnp ~uz t~fuašz aš zuatf `~Tszuz isfau -~~.xznzdfau Q~ paus o~ nósf :zfspsd e~Qlqo:qng iI-azuzaž Q ~dalg uaš~q Ifn~oea zs ~a~ `ua~unao~ e ~f~siÍ iaQzqo is .z~tn
'ZT 'g~ ~i~uz~uzod
';sae ~auz~z izT~ds nezaa ~peuzz~ aux~fut euIt~o pod zQ `ua.~eaTó npňq z~
`~eeieuasz apnq as tapzs malp~f~s~fe ~u ouat~ z~ `s~~ as Ie~Ts~z z~
`suziz apnq nuxa~ `uy~ s ~tuz ~so~tl a~saf taqa `uzaTpmz~s as nduz~I `nduz~I ňo~elnx
zheqa isuauzfau ~u `uaapzeod ~fl~uz ~u zÍt~tesžoz IuI xaf `~apte a~saf taua
`TuTd as ~feo~zq.xu s nouaQTs seoTs `iTams `q~fuod tuz fap ~
'tujd~feau op~tu ztf `nqsoad noua~uz n~ `is~sozdfau n~ `Túpalsod nZ

Jednoho dne přijde k tobě žena. Přijde a poprosí,
abys jí řekl něco smutného a veselého zas. Co řekneš jí? Co povíš?
Je mi tě líto, nebof miluješ. Jsi oblá a jsi měkká.
Nevím, kam jdeš; nevím, kam jdeš. Tam, kde se věří? Tam, kde se čeká a teplo je a přece mráz?
Mráz, to je nejlepší malíř. Nejlepší ovoce je čas.
Jednoho dne přijde k tobě Bůh. Nic neřekne. A o nic nepoprosí. Budeš ho vidět? Zda ho uvidíš? Je, je - a není již.
Je, srdce tvé to cítí.
Země cítí to, když mnoho, mnoho skrytých činů raší,
činů, jež nejsou, ale budou bíti jak hodiny, jak čas.
A není? Není? Nad krajem se vznáší, nad krajem, který pálí mráz.
Mráz, to je nejlepší malíř. Nejlepší ovoce je čas. Utrhni jej! Je zralý.