Durych

se kromě těchto próz ze současnosti zabýval historickou tvorbou. Román Bloudění (Valdštejnská trilogie) se odehrává za 30 - leté války. Kromě historických postav (Albrecht z Valdštejna) tu zobrazuje spor mezi katolíky a protestanty na ústřední milenecké dvojici Andělky a "bloudícího kacíře" Jiřího. Východisko ovšem autor vidí v rekatolizaci. Z doby po pádu Valdštejna je trilogie Requiem (Menší Valdštejnská trilogie - Kurýr, Budějovická loutka, Valdice).
Román Masopust líčí vpád Pasovských do Prahy a historický námět má i tetralogie Služebníci neužiteční.

JAROSLAV DURYCH (1886 - 1962)

Jaroslav Durych studoval na kněze, pak ale působil v armádě jako vojenský lékař. Psal v duchu katolického baroka netajil se také svým obdivem k fašismu a tím odmítáním např. Čapka.
Román Na horách, s náboženskými symboly, umisťuje do prostředí velehorských samot. Paní Anežka Berková je vzornou matkou vychovávající katolicky své děti. V románě Sedmikráska se hrdinovi objevuje hledaná dívka postupně v sedmi podobách.

JAN ZAHRADNÍČEK (1905 - 1960

)
Také Jan Zahradníček začíná svou tvorbu pesimistickou sbírkou Pokušení smrti, s motivem smrti a bolesti (trpěl poškozením páteře). Ve druhé sbírce Návrat se se svým údělem vyrovnává pomocí víry v Boha a očistného smyslu utrpení. Ve sbírce Jeřáby už nabývá jistotu, píše o rodném kraji a o přírodě. Sbírky Žíznivé léto a Pozdravení slunci se přechod k pozitivním pocitům dovršuje oslavou řádu venkovského a rodinného života spojenou s vírou.
Sbírku Korouhev s náboženskými motivy ovlivnila válečná cenzura. Podobné motivy viny, trestu a vykoupení obsahuje skladba Svatý Václav.
Po válce protestuje proti materialistickému pokroku lidstva bez Boha a světským zásahům do života sbírkami Stará země, La Saletta a Rouška Veroničina.

KATOLICKÁ MODERNA

JAKUB DEML (1878 - 1961)
Na rozhraní mezi prózou a poezií se pohybuje tvorba Jakuba Demla. Jeho začátky jsou naplněny úzkostí a strachem ze smrti (Hrad smrti). Sbírka básní v próze Moji přátelé je naopak láskyplnou oslavou všedních věcí, květin, stromů, ... . Podobně se ve sbírce Miriam také objevuje motiv lásky a citu.
Od roku 1917 vydává postupně 26 svazků cyklu Šlépěje. Jsou jakousi "slovní koláží", střídají se tu vzpomínky ve formě deníkových záznamů s básněmi či prozaickými ironickými poznámkami.

Boj

o moc mezi Přemyslovci zachytil Hrubín ve hře Oldřich a Božena aneb krvavé spiknutí v Čechách. Zdramatizoval také Krásku a zvíře Ch. Perraulta.
Tvorbou pro děti se zabýval v 50. letech. Jiří Trnka ilustroval jeho Špalíček pohádek (Kuřátko a obilí, Pohádka o Květušce).
Hrubín přebásnil z francouzštiny symbolisty, prokleté básníky a Rostandova Cyrana, z ruštiny Puškina a z němčiny Heineho.

Drama

Křišťálová noc má podobný děj, důraz je ale tady také kladen na charakteristiku postav. Spisovatel Josef Struna přijíždí se ženou Olgou na dovolenou k příbuzným na vesnici. Olga svému muži vytýká slabé stránky v jeho díle, odhaluje okolo pokrytectví a sobeckost socialismu. Nakonec se pohádají a Olga odjíždí domů. Příbuzný Alois má ženu, pro kterou je nejvyšší hodnotou majetek. Snaží se "ochraňovat" dospělé syny (Jana a Mirka), a tím je ovládá. Sobecký Mirek kvůli ní opustí svou Toničku.

Spíše

než děj se tu objevují monology postav (nesnaží se navzájem pochopit, jsou si odcizeni - obraz totality) odhalující jejich charakter. Hra je zasazena do prostředí jihočeského rybníka, kde tráví dovolenou redaktor Morák (marně se snaží stát se básníkem) a jeho milenka paní Mixová s neteří Zuzanou. Jejich vztah je ale oběma nepohodlný a končí ve sporech a hádkách. Manželé Váchovi jsou maloměšťáci, bývalí podnikatelé, kvůli své materiální orientaci nemluví s ostatními, chudšími a nevzdělanými. Do jejich negativní charakteristiky se ale také promítá dobová ideologie. Filmová podoba O. Vávry se příliš nevzdálila od úspěšné divadelní inscenace (Morák - Höger, Mixová - Fabiánová, Váchovi - Schejbalová a Záhorský ).

Podobné téma

se objevuje v próze Zlatá reneta. Také se tu hlavní hrdina (pražský knihovník Jan Moulis) vrací po letech do kraje svého dětství za první láskou, chce začít nezdařený život jinak, není to ale už možné. Stejně jako v Romanci pro křídlovku se tu prolínají vzpomínky se současností.
Na dětství vzpomíná ve skladbě Lešanské jesličky ("vánoční balada"), Lásky jsou medailónky o jeho literárních přátelích.
Se svou dramatickou tvorbou začíná roku 1958 lyrickou hrou Srpnová neděle.

Lyrickoepická

skladba Romance pro křídlovku je stejně jako Proměny složením několika časových rovin. Základem je příběh studenta Františka, který přijíždí do Lešan, a poznává tu Terinu, patnáctiletou dívku od komediantů. Zamiluje se do ní, ale Terina musí odjet se žárlivým Viktorem a hrdina se musí starat o nemocného sklerotického dědečka. Děj ale není podáván chronologicky, současně se dovídáme o dalších událostech z hrdinova retrospektivního pohledu, kdy se do Lešan vrací už jako čtyřicátník. Setkává se tu na tomtéž místě opět s Viktorem (Viktor tu hraje na křídlovku), dovídá se, že se s Terinou Viktor oženil, ale že brzy zemřela (kontrast smrti mladé dívky proti dědečkově přirozené smrti). Romanci pro křídlovku zfilmoval roku 1966 Otakar Vávra.

Básnická sbírka

Až do konce lásky je shrnutím dosavadních motivů, místo do rodného kraje je situována do pražského prostředí.
Na kontrastu (dvojpólovosti) je založena také skladba Proměny. Jednou dějovou rovinou je útěk Daidala a Ikara z Kréty symbolizující touhu po svobodě i přecenění lidských schopností. Proti tomu je postaven obraz jednoho krásného dne, který lidé prožívají na koupališti na Štvanici. Bezstarostně si čtou o atomových pokusech v novinách, nakonec vše překryje obraz atomového mraku - paralela s Ikarovým pádem.

Poema

o pěti zpěvech Jobova noc znamená básníkův obrat k novému světu. Vystupuje tu postava básníka Joba, který je odsouzen zániku stejně jako jeho "stará země" a jeho zahledění do sebe a vlastních problémů. Novou společnost Hrubín spatřuje v soudržnosti s ostatními, což bylo tehdejší marxistickou kritikou pozitivně vykládáno. To vše se odehrává na pozadí oslavy české země ("Čechy krásné, Čechy mé! ") a jejího těžkého osudu za okupace.
V roce 1948 vydal lyrickoepickou báseň Hirošima, ve které se odráží jeho obava ze 3. světové války, inspirovaná svržením atomové pumy na Hirošimu a vědomím, že se rozdělením světa nebezpečí zvyšuje. Sbírka Můj zpěv je opět obavou z konečnosti lidské existence.

FRANTIŠEK HRUBÍN (1910 - 1971)

František Hrubín prožil mládí v Lešanech (nedaleko soutoku Vltavy a Sázavy). Odtud čerpá náměty pro předválečné sbírky Zpíváno z dálky, Krásná po chudobě a Země po polednách. Kromě melodické přírodní a milostné lyriky se v nich postupně prosazuje jako druhý pól utrpení a zamyšlení nad lidským údělem.
Za války se jeho náměty stávají hodnoty domova, rodiny (narodila se mu dcera) a národních tradic jako u ostatních básníků. Sbírka Včelí plást je částečně věnovaná Praze, Země sudička je variací na Nerudovy Písně kosmické, spolu s dalšími sbírkami Mávnutí křídel a Cikády je po válce vydává ve výboru Zpěvy hrobů a slunce. Mohl také vydat protifašistickou poezii (Řeka Nezapomnění).

Pod dojmem

z květnového Pražského povstání, ale také ovlivněn smutkem z padlých na barikádách, píše po válce Přilbu hlíny (- hromadný hrob před Rudolfinem) a Suknici andělů.
Po odeznění válečných událostí se vrátil zpět ke svým prostým námětům. V Písni o Viktorce teskně opěvuje osudovou moc lásky, na časy dětství vzpomíná ve své nejznámější sbírce Maminka. Ilustrace Mikoláše Alše a Josefa Lady ho inspirovaly k vytvoření jejich básnického doprovodu v knihách Šel malíř chudě do světa a Chlapec a hvězdy.
V 60. letech opouští svou osvědčenou formu melancholické písňové poezie, a překvapivě začíná používat volný verš a nepravidelný rytmus. Tím se ve sbírkách Koncert na ostrově, Odlévání zvonů a Halleyova kometa vrací k počátkům své tvorby.
Za pohnutých událostí 1968-9 se jako předseda Svazu českých spisovatelů postavil proti normalizaci, a nesměl pak téměř deset let oficiálně publikovat. Po uvolnění poměrů na začátku let osmdesátých mohl vydat Morový sloup s reakcemi na sovětskou okupaci a sebeironickou životní rekapitulaci ve sbírkách Deštník z Piccadilly a Býti básníkem. V exilu vyšly jeho prozaické vzpomínky Všecky krásy světa, u nás jen cenzurovaně.

Seifert

Ve třicátých letech se Seifert obrací k ironické zpovědi, nostalgickým vzpomínkám na dětství a rodinu, hlavně na svou matku. Pesimismem ho naplňuje poznání nedosažitelnosti snů a hledání smyslu života. Ve sbírkách z tohoto období se objevují motivy sociální i vlastenecké : Jablko z klína, Ruce Venušiny a Jaro sbohem. V reakci na úmrtí prezidenta T. G. Masaryka vydal cyklus deseti elegií s názvem Osm dní.
Ohrožení země mnichovskou dohodou se projevilo ve sbírce Zhasněte světla. Ani za okupace Seifert neustává ve svém boji za svobodu. Naději čtenářům se snaží dodat návratem k vlasteneckým motivům, k české historii. Právě kvůli své alegorické formě mohly sbírky Vějíř Boženy Němcové (jako symbol českého jazyka a domova), Světlem oděná (o kráse Prahy) a Kamenný most (také o Praze) projít tehdejší okupační cenzurou.

JAROSLAV SEIFERT (1901 - 1986)

Prvním českým nositelem Nobelovy ceny za literaturu se stal roku 1984 Jaroslav Seifert. Svou poezii se snaží psát formou lehce přístupnou všem (jako J. Wolker) a zároveň v poetickém stylu (jako V. Nezval) a melodicky. V tomto směru mu byla vzorem lidová slovesnost.
Mládí prožil na Žižkově, pocházel ze skromné rodiny otce zámečníka, revolučního sociálního demokrata, zatímco matka byla tichá věřící katolička. Žižkovské gymnázium nedostudoval, a žurnalistickou dráhu začíná jako redaktor Rudého práva, brněnské Rovnosti. V Praze vede satirický časopis Sršatec a spolu s Nezvalem Reflektor.
Ve své první sbírce, Město v slzách, spojuje revoluční ideály proletářské poezie s romantickou lyrikou. Narozdíl od ostatních se nenechal nikým ovlivnit, své představy líčí spontánně, inspirován jen atmosférou doby a prostředím, ve kterém vyrůstal.
Revoluční ideje se ve sbírce Samá láska mění v touhu po štěstí pro celé lidstvo. Proto i sociální lyrika má méně drastický ráz (Hodina míru) a objevuje se tu i milostná lyrika (Ukolébavka). Do své víry v život zahrnuje i obdiv k dříve odmítané civilizaci velkoměsta a techniky (oslava elektřiny v Elektrické lyře). Poetický námět mají sbírky Na vlnách TSF (Telegrafie sans fil - bezdrátová telegrafie) a Slavík zpívá špatně, vzniklé po Seifertových cestách do Francie a SSSR. Období poetismu v jeho tvorbě uzavírají sbírky Poštovní holub ("Černý pátek" 1929 na newyorkské burze a světová hospodářská krize) a autobiografické Hvězdy nad rajskou zahradou.

KONSTANTIN BIEBL (1898 - 1951 (SEBEVRAŽDA))

Tragický byl válečný osud Konstantina Biebla. Jako středoškolák byl odveden, na Balkáně zajat nepřáteli a odsouzen k smrti. Podařilo se mu uprchnout, ale válečné zážitky spolu s těžkou chorobou (TBC) ovlivnily jeho tvorbu. Často se inspiruje básněmi Jiřího Wolkera, svého blízkého přítele.
První sbírku Cesta k lidem napsal spolu se svým strýcem (Arnoštem Rážem). Proletářskou poezii reprezentují sbírky Věrný hlas, Zloděj z Bagdádu a Zlom. Obohatil je ještě o melancholickou intimní lyriku.
Obrat k poetismu znamenají sbírky Zlatými řetězy a S lodí, jež dováží čaj a kávu, která vnikla jako ohlas Bieblovy cesty na Cejlon, Sumatru a Jávu. V obou experimentuje se zvukovou stránkou slov - eufonií.
K surrealismu směřuje čtyřdílnou skladbou Nový Ikaros. Volným veršem tu ztvárnil své spontánní asociativní představy o různých tématech, tragických i humorných. Stejně jako ve svém celém díle (a stejně jako Wolker) tu používá prostý a jednoduchý jazyk. Surrealistické jsou i sbírky Nebe peklo ráj a Zrcadlo noci, kde se odráží jeho životní krize.
Výborem básní, v nichž se vrací ke svým předchozím tématům, je poslední sbírka Bez obav.

Varování

Stejně jako ostatní autoři vyjádřil před okupací svoje obavy a vztah k vlasti ve sbírkách Matka naděje, Historický obraz(o Mnichovu) a 5 minut za městem(o Praze, dětství, ...). Převezení Máchových ostatků z okupovaného území do Prahy se mu stalo námětem pro Ódu na návrat K. H. Máchy. Okupaci strávil v rodných Biskoupkách.
Po válce Nezval vytvořil několik oslavných skladeb ovlivněných dobou - Zpěv míru, Stalin a Z domoviny. Shrnutím rozličných druhů lyriky, milostné, reflexivní i písňové formy jsou závěrečné sbírky Křídla a Chrpy a města.
Varováním světu před zneužitím moci a přírodních sil je Nezvalovo poslední drama, Dnes ještě zapadá slunce nad Atlantidou. Vládce Atlantidy si tu slibuje od zázračného kovu ovládnutí celého světa, ten je ale nakonec příčinou jejího zániku.

Ve stylu

villonské balady vydal 52 hořkých balad věčného studenta Roberta Davida. Bezstarostnost a nevázanost veršů zaujala čtenáře natolik, že Nezval vydává dvě pokračování.
Ve 30. letech se zabýval také dramatickou tvorbou - zdramatizoval Tři mušketýry, Manon Lescaut(od Prévosta, ve spolupráci s E. F. Burianem), Schovávaná na schodech (od Calderóna) a vytvořil komedii Milenci z kiosku. Kombinací esejů a formy cestopisu jsou knihy Neviditelná Moskva, Pražský chodec a Gît-le-Coeur (o Paříži).

Řada

poetických děl pokračovala Skleněným Havelokem, sbírkou Pět prstů a psychoanalytickými prózami se zaměřením na podvědomí a sny Kronika z konce tisíciletí a Jak vejce vejci.
Nezval pak podniká cestu po Evropě, do Itálie a do Paříže, kde se setkává s francouzskými surrealisty Bretonem a Eluardem. Jako reakce na tuto cestu vznikají sbírky Zpáteční lístek a Sbohem a šáteček.
Kromě překladů surrealistických děl z francouzštiny se Nezval sám začíná zabývat surrealistickou tvorbou. Automatické texty Noc, Levitace a V chůzi připojuje ke Skleněnému Havelokovi. Píše surrealistické sbírky Žena v množném čísle, Praha s prsty deště a Absolutní hrobař.

Pantomima

Sbírka Pantomima, s jeho vlastní grafickou úpravou, je považována za jeden z manifestů poetismu. Po dalších poetistických sbírkách Básně na pohlednice, Nápisy na hroby (inspirace Pařížským hřbitovem) a Snídaně v trávě vydává sbírku Básně noci.
Kromě Podivuhodného kouzelníka sem zařadil báseň Akrobat o osudu poezie v moderní době, s autobiografickými prvky, a zejména typickou báseň poetismu, Edison. Oslavuje v ní aktivní život, pomocí kontrastu mezi tvůrčí činností vynálezce a prázdným životem pijanů a hazardních hráčů. Obrazy z obou témat Nezval střídá, základní protiklad vyjádřil nepravidelně se opakujícím refrénem : "Bylo tu však něco krásného co drtí  odvaha a radost z života i smrti"  "Bylo tu však něco těžkého co drtí  smutek, stesk a úzkost z života i smrti" . Později sem autor přidal Signál času, vzniklý pod dojmem Edisonovy smrti.

VÍTĚZSLAV NEZVAL (1900 - 1958)

Vítězslav Nezval se narodil v Biskoupkách u Třebíče v rodině řídícího učitele. Dětství tak strávil v moravské přírodě a mezi školními lavicemi, tedy bez žádných špatných zkušeností. Verše začal psát už 16 letech. Po maturitě na Třebíčském gymnáziu studuje práva v Brně (setkává se tu se svým rádcem Jiřím Mahenem) a filosofii v Praze.
Hned ve své prvotině Most Nezval překvapil svým citem pro smyslovou poezii.
Když vstoupil do Devětsilu, hned si ho získaly avantgardní (průkopnické) směry v poezii. Vytváří skladbu Podivuhodný kouzelník, kterou vydal ve sborníku Devětsilu a později začlenil do cyklu Básní noci.