ALEXANDR SERGEJEVIČ PUŠKIN: EVŽEN ONĚGIN..

/XVIII/

Země snů! Fonvizin tam žezlem

satiry hájil volnost, smích,

Kňažnin se pilně v dobrém, ve zlém

opičil po svých Francouzích,

Ozerov slzy z očí loudil,

v ovacích šidil o svůj podíl

mladičkou Semjonovovou,

Katěnin, vzatý na slovo,

vymohl Corneillovi asyl,

Šachovskoj v půtkách s nectnostmi

vši napichoval na ostny,

Didelot se o vavříny hlásil...

v zákoutích kulis, rekvizit,

čas mladosti mě učil žít.

ALEXANDR SERGEJEVIČ PUŠKIN: EVŽEN ONĚGIN..

V posteli poštou probírá se,
když ještě mhourá na světlo.
Co? Pozvánky? A na dnes? Zase
tři, aby se to nepopletlo:

ples, jubileum, kdeco slíbil.

Kam půjde MON ENFANT TERRIBLE?

Co já vím! Čas je moudřejší:

vždycky to nějak vyřeší.

Teď hezky do vycházkového,

BOLÍVAR mírně dozadu

a vzhůru na proměn ^du,

užívat vzduchu,- vzruďlu, všeho,

než čas dá na srozuměnou,

že k obědu je prostřeno.



/XVI/

Stmívá se, kočí v saních klímá.

„Jeď rychle!" — postroj zaskřípěl.

Na bobří límec vdechla zima

stříbrně blyskotavý pel.

Kam? K TALONOVI: s Kaverinem

zahájit večer dobrým vínem.

Vchází, prásk! ze zajetí skla

KOMETA proudem vytryskla,

dobrou chuť: ROAST-BEEF dokrvava,

zlatavá hora brambůrků,

paštika — chlouba Štrasburku,

lanýže — périgordská sláva,

limburský sýr a přísluní

ananasové koruny.

/XVII/

Žízeň sní ještě o naději,

že pohár spláchne kotletu,

BREGUETKY však už odbíjejí

čas premiéry baletu.

Náš znalec, který vysloužil si

glejt: čestný občan zákulisí,

nadšený vždycky pro všecky

okouzlující herečky,

pospíchal k eldorádu bratrů,

ochotných salvou potlesku

děkovat za arabesku,

vypískat Phědru, Kleopatru,

Moinu vzývat (protože

je bude slyšet do lóže)...

ALEXANDR SERGEJEVIČ PUŠKIN: EVŽEN ONĚGIN..

/IX-X/

Jak brzy uměl klamat ženy,
žárlit, snít nebo skrývat sny,
vyvracet, živit přesvědčení,
být hrdý, smutný, nešťastný,
pozorný nebo nevšímavý,
předstírat, že ho nuda baví,
mlčením světit lyriku,
hrát zápal krasořečníků,
vylévat srdce na papíry,
žít v sedmém nebi, upíjet
i ždímat z citů sladký jed,
očima vznítit jiskru víry,
vyzývat, hladit, pro soucit
občas je slzou orosit.

/XII/

Jak stejně hravě uměl zviklat

kokotky v sebedůvěře!

Každý si z něho moh brát příklad

pro likvidaci soupeře.

Jak pomlouval! Jak neobvykle

a důmyslně strojil pikle!

Zato vám, muži krásných žen,

říkal si přízní o přízeň:

dopustit na něj nedal mnohý

Faublasúv věrný epigon,

žárlivý stařec, ani on,

muž, jenž byl stvořen pro parohy,

vždy sebeuspokojený

svou ženou a svou pečení.

/XI/

Jak uměl střídáním svých zásad

nevinnost zviklat zakrátko,

zoufalstvím nervy krutě drásat,

lichotkou podat cukrátko,

počkat, až přijde slabá chvilka,

rozumem rádce, něhou snílka

prorážet hráze předsudků,

vyvolat vhodnou pohnutku,

cit zavést na půdu dost kluzkou,

poznat, kdy bdělost oslepla,

zachytit vznět a zateplá

dosáhnout svého tajnou schůzkou ,

pak pod dohledem měsíce

dát lekci další novicce!

ALEXANDR SERGEJEVIČ PUŠKIN: EVŽEN ONĚGIN..

/vil/

Nebyl z těch, kterým dal sám pámbu

cit pro hudebnost ve větě,

rozdíly trocho je a jambu

nechápal za nic na světě.

Kde mohl, horlil na Homéra,

přečetl však, co vyšlo z pera

A. Smitha, čímž byl kovaný

ekonom: došel k poznání,

co podporuje rozkvět státu,

proč nezpůsobí škodu těm,

kdo vládnou ČISTÝM PRODUKTEM,

že nedávají přednost zlatu.

Otec však zabřed do bludů

a půjčoval si na půdu.

/vili/

V časové tísni nedokážem
sepsat arch Evženových plus,
řeknu jen, co znal křížem krážem,
v čem opravdu byl génius,
v čem našel únik z letargie,
v čem objevil, proč vůbec žije,
v čem poznal radost, starost, žal,
v čem nikdy neochaboval:

v umění vášně, jejíž něhu
oslavil Ovidiův hlas,
pro svůj zpěv daný napospas
pustině moldavského břehu,
kde básník do posledních chvil
o rodné Itálii snil.

ALEXANDR SERGEJEVIČ PUŠKIN: EVŽEN ONĚGIN..

/IV/

Když nastal v známém koloběhu

čas příslibů a závratí,

čas štědrý na tesknící něhu,

MONSIEUR se octl za vraty.

Evžen měl volnost: přišel den, kdy

v obleku londýnského DANDY

a s módní loknou na spánku

poznal svět — jeho smetánku.

Ovládal tance od a do zet,

uměl psát, mluvit francouzsky,

klanět se, špinit ubrousky,

žádným FAUX PAS sál nepopouzet.

Co ještě chcete? Společnost

nadchl tak roztomilý host.



/v/

Učili jsme se všichni trošku

někdy a nějak něčemu,

skládáme společenskou zkoušku

bez jakýchkoli problémů.

Oněgin dostal od poroty

(nezvratné v četných pro a proti)

punc — chytrý, ale přepjatý:

přispíval k spádu-debaty,
ať mluvilo se o čem chtělo,
při věcném sporu místo slov
jak odborník či filozof
jen duchaplně svraštil čelo
a u dam získával si vliv
sršivou palbou invektiv.

/VI/

Latina vychází už z módy,

MONSIEUR však svému svěřenci

vštípil, že nikdy neuškodí

Juvenálovou sentencí

oslnit neznalé i znalé,

dopisy končit slůvkem VALE,

vykoktat dva tři veršíky

z Vergiliovy epiky.

Evžena nebavila němá

biografie planety,

čím v prachu tisíciletí

od časů Romula a Rema

jiskřil vtip dobrých anekdot,

to znal a uplatňoval vhod.

ALEXANDR SERGEJEVIČ PUŠKIN: EVŽEN ONĚGIN..

/II/

To v dostavníku létlo hlavou
větroplachovi nad jiné,
kterému Zeus přiřkl právo
dědit, co zbylo v rodině. —
Přátelé, vzácně opravdoví
k mé Ludmile a k Ruslanovi,
z úcty k vám neopominu
představit svého hrdinu:

Oněgin, přítel velmi blízký,
narozen v městě nad Něvou,
kde křtem či aspoň návštěvou,
čtenáři, jistě jste se blýskli...
i já tam žil všem na očích,
jenže mně prospívá spíš jih.



/III/

Hrdinův otec, ač měl dluhy,
odmítal příjmy z úplatků,
pořádal plesy, držel sluhy,
žil na nebeskou oplátku.
Osud vzal syna pod svá křídla:

MADAME se v Evženovi zhlídla,
potom ji vystřídal MONSIEUR ...
drahoušek občas nesnes je.
Pečlivá guvernantka v kutně,
ten ubožák MONSIEUR L'ABBÉ
dítě, hrou vždycky zesláblé,
neučil víc, než bylo nutné,
nekázal mu a velmi rád
s ním denně prošel Letní sad.

ALEXANDR SERGEJEVIČ PUŠKIN: EVŽEN ONĚGIN..

• TCHYNĚ.

Ve své ješitnosti byl navíc
prodchnut tou zvláštní pýchou,
při které se člověk stejně netečně
hlásí k dobrým i ke zlým skutkům,
pýchou vyplývající
z pocitu nadřazenosti
možná iluzorní.
(Ze soukromého dopisu)

Že snoby ignorovat míním
a přátele rád potěším,
chtěl bych tě uctíti něčím jiným,
hodnějším tebe, hodnějším

patosu vznešeného cíle,
tvůrčích snů dražších nad skvosty,
básnické jiskry v plné síle,
prostoty, ušlechtilosti...

dávám, co mám... snad přijmeš mile
pár zpěvů, do nichž jsem ti vplet
směs polosmíchu, položalu,
lidových pravd a ideálů —
plod nezralých i zvadlých let,
her s múzou štědrých na náhodu,
nocí, kdy bděl jsem ve skrytu,
střízlivě promyšlených soudů
i bolestivých pocitů.
... a chvátá s životem
a s city pospíchá.
P. A. Vjazemskij..

/I/
Můj strýček, zářný vzor všech ctností,
když cítil v zádech zubatou,
chtěl pádný důkaz oddanosti
a to byl nápad nad zlato.

Příklad snad pro leckoho vhodný,
jenže ta nuda žít den po dni,
bdít dokonce noc za nocí
jen s ním a s jeho nemocí!

Ta podlost vemlouvat se přízni
takové živé mrtvoly,
hlídat, co ji kdy zabolí,
co má brát nebo po čem žízní,
a při tom všem div nebrečet:
Kdy už tě ksakru vezme čert!

Orten

Po dvě noci se mi zdály zmatené, těžké sny. Duhamelův Salavin se mi stal velmi drahý. S kamarády se takřka nevídám, není to úmyslné, ale příliš mi to neschází. I. jsem například neodpověděl tři neděle, to bych byl dřívjistě neudělal. Připravuji, zatímje to značně neurčité, svou druhou sbírku. Byljsem na návštěvě u E. A. S., zaplavil mne výmluvností, nemá dle všeho pravdu, je přespříliš chytrý. Jeho paní je hořká, mnoho asi trpí svým stářím. Cetljsem Shakespeara, víc mne baví, než uchvacuje; úžasně mladý. A co se zatím děje kolem? Pražádná větší změna v tváři lidí. Do dušejim nevidím, žíhaná kniho, jak bych mohl. Máme milovat bližního ,~ako sebe samého. Ale to předpokládá, že sebejiž milujeme! Ríká to Unamuno, víš, a já mu věřím, protože je veliký básník s úplně bílými vlasy; je - i když zemřel. Představuji si, že jednoho dne pochopím nějakou věc. V té chvíliji budu milovat tolik, že zemřu, alejakápak smrt, ta věc, to budu přecejá!
9. 1.
[251
Zimní procházka křížem krážem 11. 1. rozežraná červotoči, prázdná čistota, již trestá Nechci Tisíc napřažených prázdný trest a prázdná zrada, prázdných dlaní, muži, ženy, stojí, stojí bez pohnutí průvod bez vody, čekajíce vše, co padá, mrzne, mrzne po vánici, led je voda tvrdě spící, Padej, rostu pod břemenem, žízeň, hlad, padej za ztraceným jménem, vítr usnul bez pohnutí, padej kámen za kamenem jak by mrtev byl, na mohylu nemohoucí, ale větve, ruce vichru, ~ padej, plode, padej, noci, bijí prostor, v němž je prázdno, ~ padej, dešti, na rty suché, opuštěné dno, ~ padej, padej na bezduché, pláčí tak, že není slyšet na věřící, připravené jejich kvílení. padnout též. To je kámen na prameni. Chci! A~ bolí! Tají ledy, To je láska. (Nechci! Není!) naposledy, naposledy To je kořen vyvrácení. ! ohlédnout se za mizením , To jsou slova, jež se vzňala ~ vědět, v něhu že se změním, v prsou hlasu, to je skála, ~ prudkou, krutou, bolestivou, která boří dům. ~ ~ ~ v něhu smrti, věčně živou. To je srdce pln~ vzdoru. To je zámek bez otvoru. ~ Čekej v zemi, země moje, To je hranice, již žádný čekej, duše nepokoje, oheň nespálí. čekej tiše, bez pohnutí.